Může se to zdát těžce nekoncepční, unáhlené... ale všichni mí kolegové moc dobře vědí, jak moc jsem se na tenhle okamžik těšil. Úžasňákovi totiž symbolizují mou víru v žánr trojrozměrných animovaných komedií, které většinu světa sice přivádějí k extázi, mně ale buď nudí svou mrtvolností, anebo otravují upištěným žblebtáním i tím, že silný příběh nahrazují vršením hlášek a odkazů. Úžasňákovi se ovšem mají k takovým Autům jako dokonalý protiklad.

Charakterizuje je sice tradiční pixarovský perfekcionismus v oblasti vizuální stylizace a výtvarného pojetí, záři pro štítek V.I.M. ale sbírají z dospělejšího stylu vyprávění a Birdovy zásady nikam nespěchat.

Pestrobarevná variace na bondovky a superhrdinské filmy si sice drží záliby v roztomilých maličkostech, většinu vtipných detailů ale hravě a zcela sebejistě zapracovává do příběhu. Nejmenší diváci si mohou rozedřít slzné kanálky kvůli tomu, že pan Úžasňák dostává elektrické šoky a že se v každé jeskyni povaluje nějaká ta lebka, a asi přitom ani nepochytí, proč se padouchova sekretářka tak svůdně vrtí a co je to manželská krize. Dospělý ví své.

I animované postavičky (určené v prvé řadě pro balamucení nejmenších) mohou mít za úsměvnou typizací nastrčenou půvabnou psychologii. Úžasňákovic duše potom překračuje rámec rodiny a nabíjí celý film nečekaně hutnou atmosférou, která do sebe promítá roli baviče, psychologa i mentorujícího vypravěče, který umí básnit o časech superhrdinů zároveň nostalgicky i chytlavě. Úžasňákovská paráda okouzlí desítkami nuancí a miniatur, ale pocit, že nám dává víc než jen na míru ukuchtěnou výplň pro děcka, nic nezastíní.