Tereza Nvotová je zajímavou postavou. Ačkoliv pochází z herecké rodiny, nelze ji považovat za protlačovanou princeznu, což ukázala už ve dvaceti (!) letech díky neobvyklému dokumentu Ježíš je normální! Teď vypouští do světa první celovečerní film a opět se jedná o výrazné dílo. Společně se scenáristkou Barborou Námerovou dala vzniknout velmi ženskému filmu o tématech, která jsou často zametána pod koberec.

Středoškolačka Lena je v úvodu snímku poměrně naturalisticky znásilněna svým učitelem, následkem čehož se rozjíždí koloběh nepříjemných událostí, které ji dovedou až do psychiatrické léčebny. Tam nám jsou představeny příběhy dalších obětí společnosti, a přestože se Lena časem dostane ven, traumatický zážitek jí růžovou budoucnost rozhodně nepřipravil. Nvotová se snaží vyprávět o ostrakizaci, která možná není na první pohled patrná, přesto ničí lidské životy.

Dominika Morávková-Zeleníková hraje dívku o deset let mladší, než je ona sama, ale díky jejímu mladistvému zjevu si žádného kontrastu nevšimnete. V roli její matky se představí Anna Šišková (mimochodem matka Nvotové), ale jinak o příliš známé tváře nezavadíte. A je to dobře, k takto civilnímu filmu patří i civilní (ne)herci. Těm výkony mladistvých ztracenců z psychiatrické léčebny bez problémů uvěříte, už proto, že někteří z nich byli skutečnými pacienty. Spíše se budete pozastavovat nad rozpustilou morálkou, která v zařízení pro mládež panuje a jež ve skutečnosti až tak absurdní nebývá, ale pro dramatické účely je pochopitelně zvýrazněna.

I přes střídmou stopáž (pouze 87 minut) jsou některé pasáže dost zdlouhavé a tempo rozhodně není vyrovnané. Tomu nepomohly ani některé příběhové veletoče a u chování postav si budete tu a tam ťukat na čelo. Vše lze samozřejmě svést na to, že se lidé v krizových situacích často chovají nelogicky, to je ovšem pouze laciná výmluva zakrývající nedostatky ve scénáři. Ten je však zároveň sympaticky temný a bez zbytečných odboček či humorných vložek sděluje, co chce. A především dává Nvotové dostatek prostoru k tomu, aby vizuálně přenesla bolest hlavní hrdinky na diváka, což se jí na počátku kariéry daří překvapivě dobře.