Odevšad v posledních několika dnech slyšíte, že je s novou bondovkou něco špatně. Už to prý není ono. Stroj na univerzální divácké blaho, promazávaný stamiliony dolarů, se podle recenzentů zaseknul. A co vlastně tenhle zádrhel způsobilo a vyplatí se vůbec chodit do kina a čelit jistému rozčarování? V následující recenzi si to hezky rozebereme. Nemusíte se bát, nebudeme mluvit o tom, kdo ve filmu hladí kočku, kdo naopak preferuje krysy, nebo kolik odhalených bradavek (ať už mužských či ženských) lze v dvouapůlhodinové stopáži napočítat. Žádné spoilery, jen prostá fakta a malé ohlédnutí za craigovskými eskapádami a sérií jako takovou. Abychom totiž Spectre a jeho zmatečné povrchnosti porozuměli, musíme jít trochu do hloubky.

Spectre: FOTOGALERIE

Z hlediska byznysu je Bond naprosto ukázkovou plnotučnou frančízou, kterou je potřeba obhospodařovat s citem. Trochu jako nedávno Harryho Pottera, v němž režiséři plnili spíše pasivnější roli vykonavatelů - někteří dokázali něco ze svých trademarků publiku prodat, jiní jen poslušně plnili rozkazy. Tak trochu jako když děláte svíčkovou, tu a tam si můžete dovolit drobný ústupek, ale pořád je to maso, omáčka a pět knedlíků. Jakmile vyměníte maso za sójové granule, omáčku za salát a knedlíky za kuskus, začnou se diváci bouřit. O tom, jak radikálně se bondovská svíčková měnila v průběhu pěti dekád, by se dal sepsat výživný článek, ale změny to byly postupné a vždy souvisely s aktuálními trendy nebo výměnou hlavních představitelů.

Craigovky v tomto směru představují novou kapitolu. Po Casinu Royale, které přepsalo pravidla a resetovalo Bondovo nastavení do pozice gadgety a zlozvyky nezatíženého agenta mlíčňáka, co se snadno nechá zranit nikoliv olovem, ale dívčím úskokem, se z bondovek jaksi stala autorská série. Producenti najednou místo poslušných řemeslníků začali sahat po zkušených režisérech, co si libují v charakterních dramatech, a svěřili jim stovky milionů dolarů. Je to jako půjčit klíčky od nového Ferrari člověku, co řídí Fabii a vlastně auta ani nemá rád. Quantum of Solace můžeme označit za velkolepý smyk směrem k nejbližší škarpě, zatímco Skyfall zas za přehnanou korekci, která i přes souhlasné mručení diváků vede spíše ke zhoršení situace. Bond se utrhl ze řetězu a míří neznámo kam. A za volantem zjevně nikdo nesedí.

Ne, to není přesné. O volant se v zákulisí Spectre očividně pere Mendes s producenty. Odklon k tradičnější formě bondovky a definitivnímu usazení nového 007 ve starých kolejích je tu patrný. Nový M Ralpha Fiennese je víc od rány a tváří v tvář novému uspořádání špiónského zákulisí představuje spolu s Bondem onu starou školu, Q konečně vytahuje z rukávu víc než chytré hodinky a hlavní záporák se může pochlubit nejen stylovým úkrytem a hnutou povahou, ale i kýčovitě supersilným poskokem, co jako mlčenlivá zeď ze svalových vláken trpělivě prohazuje Bonda skrz jednu stěnu za druhou. Rychlá auta, drsní muži, svůdné ženy... jde si vůbec na něco stěžovat? Ne tak rychle, dámy a pánové. Pořád jsme v craigovském vesmíru, s původními scenáristy, takže tahle snaha o dějový damage control je pevně ukotvena v síti, kterou si na sebe bondovky v posledních letech samy upletly.

Je to síť plná traumat, protože craigovky nám představily tajného agenta obtěžkaného svědomím. Profesionálního zabijáka ve službách Anglie, vdovce po mnoha osudových ženách, truchlivého superhrdinu, který si na rozdíl od svých nula nula předchůdců nemůže užívat zaměstnanecké benefity s pohrdavou nadsázkou a vtipem v koutku úst. Ne, Craigův Bond je podobnější Jacku Bauerovi nebo Batmanovi - neustále ho žere, kolik krve mu mezi prsty proteče, aby byly ochráněny staré dobré západní hodnoty. A dávají mu to sežrat nejen všichni záporáci, dává si to sežrat hlavně on sám. Bloumá po opuštěném bytě, chlastá a při každém možné příležitosti by nejradši ze služby utekl, než se mu ruce rozklepou natolik, že už netrefí ani stodolu.

Tahle krize Bondovy identity, ve které se Mendes tak ochotně hnípe, navíc přichází v období, kdy se "bondovským" filmům tak moc daří - Kingsman vyloženě surfuje na vlně toho, že je hrozně cool si v teenage věku hrát na toho správného Bonda, Krycí jméno U.N.C.L.E. zas brnká na povrchní, ale dostatečně dynamickou a svůdnou retro vlnu, a Mission: Impossible nám po americku radí splíny hlavně příliš neřešit, protože záchrana světa prostě nepočká. A my tu přitom máme hrdinu, kterého práce vyloženě štve a nebýt nevyřízených účtů, pravděpodobně by se zašil na nějakém exotickém ostrově a uchlastal se k smrti. Jenže je tu nejen odkaz původní M, ale především pátrání, které Bonda zavede zpátky do jeho dětství.

Všechno, co Campbell oddřel v Casinu Royale, je rázem fuč.Mohl bych tu teď ve třech větách rozebrat, jak je scénář Spectre strašlivě patetický a jak se mi příčí, že tvůrci zametli původní organizaci Quantum jen proto, aby z ní udělali nějakou prašivou pobočku tajemného Spectre (kteroužto organizaci pravděpodobně čeká stejně uspěchaný a křečovitý postup). Je neuvěřitelné, jak neomaleně lze v tak nesmyslně velkorysé stopáži zacházet s jednotlivými pojítky. A když se nad vývojem událostí zamyslíte a ukážete si prstem na "autora vší Jamesovy bolesti", buď si naivně řeknete "no není ten svět malej?" nebo prostě jen sprásknete ruce a začnete pátrat po tom, jestli Spectre nepsali ti samí lidé jako čtvrté Transformery.

Ne, nemusíte googlovat. Logan, Purvis a Jade jsou s bondovkami už druhou dekádu, což by mělo znamenat, že dovedou udržet niť. Bohužel se tak neděje, protože jediné co tu drží lajnu je Jamesova ochota kráčet do stále stejných pastí, zamilovávat se do nesprávných žen (ano, zamilovávat, to není překlep!) a doufat v řešení shůry, kdykoliv se ocitne v očividně bezvýchodné situaci. Snaha zodpovědět všechny otázky předchozích filmů dělá ze Spectre hodně rozvážnou bondovku, ve které se víc mluví než jedná, která je dramatická (humor opět chybí, ale to u Mendese nepřekvapí), ale nikoliv chytrá.

Především je ale příliš dlouhá a s přibývajícími minutami odhaluje slabiny scénáře i nešťastného dramaturgického timingu. Scény na sebe rychle přestávají navazovat a stávají se jen nositelem product placementu, případně bagatelizovaného sdělení, které často hraničí s parodií (kdykoliv dojde po akční scéně na sex bez jakéhokoliv intermezza). Bond se pak v závěru stává nevypočitatelnou figurkou, která střílí pěšáky jako na střelnici. Jeho postava se divákovi duševně ztratí před očima, stane se vedlejší rolí, do které se na půl plynu hrající záporák Christopha Waltze nemá jak opřít. Mnohem zajímavější je tak nemluvná hora masa v podání Davea Bautisty nebo civilní podpora z MI6 v podání M, Q, a Moneypenny. To jsou skuteční hrdinové, kteří se spolu s publikem celou stopáž marně snaží odhadnout, co v nejbližších minutách Bond zase vymňoukne.

Ale budiž, sto lidí, sto chutí. Kdyby Spectre po dvou hodinách stopáže skončilo na dně jistého kráteru, dalo by se vedle Quantum of Solace považovat za další bondovku, která se odklonila od zavedeného kurzu. Nebylo by to poprvé ani naposled, co Bond odehrál zápas bez branek. Jenže letmý pohled na hodinky naznačí, že máme ještě třicetiminutové prodloužení. A během něj se teprve začne bondovský svět otřásat v základech.

Přehrajte si trailer Ono finále totiž působí tak křečovitě a školácky, že Bonda vrací do středověku. Všechno, co Campbell oddřel v Casinu Royale, je rázem fuč. Hloupoučká akční scéna jak z páté Smrtonosné pasti, dokonale zahozená šance na skutečně originální kličku s bondgirl i záporákem, ale především ona nevysvětlitelná touha všechno rychle a zkratkovitě uzavřít, za cenu toho, že kromě neužitečného balastu pošlu k čertu i to nejcennější, co série má - hrdinu, kterého lze obdivovat a nikoliv litovat. Jamese Bonda, který je idolem a nikoliv troskou. Agenta, co zachrání svět, ale především sám sebe.

Přesto si do toho kina zajděte. Spectre je totiž cenná lekce z toho, že ani všechny peníze světa a šikovné ruce za kamerou vám nepomohou, když nemáte jasnou vizi a ještě k tomu si spletete příběh s produktem.