Smrt panen

Pět sester Lisbonových žije v oprýskané klícce a jejich jedinou radostí jsou sluneční paprsky ceděné majestátnými jilmy za oknem. A i to jenom v případě, že jim přísná matka dovolí roztáhnout těžké, katolickou výchovou načichlé závěsy. Skrývá se za nimi svět, který děvčata, vzdálená navzájem od sebe vždy o rok (otec, učitel matematiky, si to uměl spočítat), znají pouze prostřednictvím deformované reality katalogů cestovních kanceláří a starých knih a učebnic. Netuší, že jsou terčem obdivu většiny chlapců z okolí, kteří by tak rádi pronikli hradbou tajemství, jež celou rodinu obestírá. Když nejmladší ze sester spáchá sebevraždu, uvede tak do chodu hned několik věcí, především však popostrčí zvědavost kvarteta dospívajících chlapců vstříc činům. Co se skrývá za nesmělými úsměvy dívek, jejich úskočným chováním a věčně smutnýma očima? Rozhodnou se to zjistit a bezděky se tak vydávají na záchrannou misi. Jenže co když už je příliš pozdě? Sofia Coppola si pro svůj celovečerní debut zvolila obtížně adaptovatelnou knihu Jeffreyho Eugenidese (v roce 2003 vyhrál Pulitzerovu cenu za román Middlesex) a nejenže se odkutálela zatraceně daleko od rodinného stromu, ale už prvním filmem rozdělila své publikum na dva tábory. Zatímco první část publika se tvrdohlavě snaží pochopit a obejmout dílo, ta druhá pokorně naslouchá a vnímá detaily, které se vynoří bez zaklepání a mají sílu, která vás srazí k zemi. Všechny Sofiiny filmy navíc mají určitou ozvěnu, jenž vám zaručí nový zážitek při každém dalším zhlédnutí. Jako by po vaší tváři protékal proud vody a hledal si nové cestičky podle čerstvých vrásek a utržených jizev. Pokaždé je to trochu jiné, pokaždé neopakovatelné. Kolik lidí stihnete za svůj život opravdu poznat? Kolik filmů vám nastaví hned na poprvé tvář, kterou lze beze zbytku definovat slovy či myšlenkami? Cesta je důležitější než cíl. Smrt panen není o pochopení. Je o naslouchání.

Autor: imf