Na úvod je patrně třeba abych vyjasnil svůj vztah k nejprodávanějšímu současnému tuzemskému spisovateli Michalu Vieweghovi, či přesněji k jeho románům a příslušným adaptacím. Tak tedy: Nečetl jsem bohužel ani jednu knížku, ale filmy jsem viděl všechny, a s výjimkou italského Případu nevěrné Kláry ani jeden z nich nepovažuji za vyloženě špatný. Ba naopak, většinou mě docela hladily po srsti, navzdory tomu, že se v nich bez výjimky vyskytují sekvence podivné, anorganické, rozpačité až vyloženě blbé (nejvíc líto mi to bylo při asi napůlmilionkrát nastavovaném konci jinak dobré Výchovy dívek v Čechách).

Viewegh je bez debaty fenoménem, který mi evidentně nepřísluší posuzovat z hlediska literárního - ale podle všech indicií mně připadá zřetelné, že jde o populárního autora s lehkým sociálně-kulturním přesahem, řadou čtenářů a čtenářek považovaným za přesah těžší, což může ve výsledku být krapet absurdní. Asi jako když někdo poctivě prokalkulované, v tom nejčistším slova smyslu komerční thrilleříky Dana Browna vnímá coby důležitá díla, plná zásadních odhalení, a kritizuje je kvůli naivitě a děravosti téhož.

K věci. Sourozenci Cyril (Miroslav Donutil), Aneta (Vanda Hybnerová) a Bruno (Miroslav Vladyka) vyrůstali po smrti rodičů jako sirotci, do značné míry formováni pevnou, evidentně až despotickou rukou nejstaršího Cyrila, z něhož v dospělosti vyrostl zkorumpovaný státní zástupce. Ostatní neměli takové štěstí. Aneta je reportérkou, jejíž snahy o poctivé rozkrývání prožluklosti politické scény efektivně dusí bratrovo sebestředné autoritářství. A Bruno? O něm nevíme téměř nic kromě toho, že má uondané manželství, zálibu v internetové striptérce Tali a čerstvě též nevyléčitelnou chorobu.

Vidina jeho blížící se smrti vnukne jinak mimořádně sebestřednému Cyrilovi nápad „zpříjemnit mu dopad zlatým padákem.“ V praxi to znamená, že trojlístek za jeho peníze odjede do ultraluxusního hotelu v Tatrách, kde si budou užívat a užívat a užívat a tak dále. Nádavkovým dárečkem pro Bruna je pak ještě přítomnost Tali (Táňa Pauhofová), kterou si cestou Cyril za tučný peníz pronajme od jejího přítele (a „zaměstnavatele“) Reného (Jan Budař), přičemž se evidentně předpokládá, že nezůstane jen u svlékání. Tuší to i René, který se v následujících dnech intenzivně užírá žárlivostí hraničící s paranoiou (oprávněnou, bo mu po fakt ní jdou), a nakonec se spolu se svým trochu „jednodušším“ kamarádem – jinak též prvoligovým fotbalovým Sparťanem - Šimim (Filip Čapka) vydá do Tater taktéž.

Tam se „mezitím dějí věci“, chtělo by se klišoidně říct. Jenže ono se jich zase tak moc neděje. Cyril všechny buzeruje a neustále si dokazuje své alfasamectví. Aneta tiše pění pod tíhou jeho manipulártorství a jen tu a tam se zmůže na malou vzpouru. Tali si užívá přepychu a ve své podprahové čistotě bezelstně akceptuje, že má být Brunovou tělesnou utěšitelkou. Jenže Bruno… a tady se dostáváme k jednomu z největších kamenů úrazu.

Postava smrtelně nemocného dobráka by podle vší logiky měla v příběhu plnit katalyzátorskou funkci. Být tím, kdo rozhýbe všechny ostatní k nějaké činnosti, k vykrystalizování situace či obrácení rozdaných charakterových karet. Čekáme na to… a čekáme… a čekáme… jenže Bruno kupodivu zůstává prázdným, placatým prosťáčkem, a příslušný kotrmelec - který nic neodhalí, ale konečně alespoň posune děj kupředu - obstarají Tali a Cyril, a to způsobem, který v příslušnou chvíli nepůsobí ani trochu věrohodně (byť jeho vyústění svým způsobem ano).

Viewegh, který tentokrát působil i jako scenárista, selhává coby stavitel dramatických oblouků. Místo nich podpírají stominutovou stopáž jen pilířky více či méně kvalitních scének, jež často příliš nedrží pohromadě, byť jsou jejich protagonisté nezřídka velmi schopní. Bohužel nemám až tak na mysli Miroslava Donutila, za jehož poslední opravdu dobrý výkon před kamerou považuji vedlejší roli kněze v Želarech, protože ten tentokrát až nepříjemně často klouže k šarži ze svých televizních estrád (přesto bude patrně v očích mnoha diváků „fakt hustá svině“ nebo tak něco). Spíš ve mně zanechali dojem Táňa Pauhofová, zase jednou dokazující, že je mnohem víc, než jen pěknou tvářičkou (a tělíčkem), Filip Čapka v chirurgicky přesné miniatuře superhvězdně fotbalového prosťáčka, či Jan Budař jako (zdánlivě?) nebezpečný psychopat. Obecně vzato tu vlastně platí, že čím menší postava, tím větší paráda. Což obloukem opět něco dokládá o páně Vieweghově scenáristické práci.

Naštěstí je tu režisér Tomáš Bařina, reklamami vycepovaný veterán, který ve svém (taktéž jistého druhu výjimečném, ještě o něco více scenáristicky nedotaženém) celovečerním debutu Bobule výrazně naznačil, že je mužem atmosférokresby a obrazového vyprávění. Přivádí mě to k určitému zamyšlení na téma současných českých filmů, o nichž míváme v případě těch výživnějších kousků sklony konstatovat cosi jako „na českej film je to docela dobře natočený.“ Přistihl jsem se, že to říkám čím dál tím častěji (namátkou Protektor, Kawasakiho růže, 3 sezóny v pekle, cokoli od Svěráka, Normal, Kajínek…), což nejspíš znamená, že se ona výjimečnost naštěstí vytrácí, a i řemeslná zručnost začíná nabírat obrysy jakéhosi standardu, v jehož rámci už není výjimečné, když jsou obrázky zaostřené a muzika neimituje kolovrátek.

A Bařina zachraňuje, co se dá. Souzní s kameramanem Tomášem Syslem, se střihačem Petrem Mrkousem, krouží umné videoklipové etudy, a potenciálně prvoplánové, oku lahodící scény civilizační i přírodní opulentnosti. Ty ovšem působí organicky a nikoli jako placatý propagační spot cestovní kanceláře, či pokrytecké přehlídky zbohatlického luxusu ve stylu chemicky páchnoucího Bestiáře či lidsky odporného antivkusu Ulovit miliardáře.

Na závěr tudíž můžu snad jen projevit upřímný údiv nad hurikánem splašků, který začal Román pro muže bičovat hned po první projekci pro novináře. Není to dokonalý film, to ani náhodou. Ale patří jak mezi nadprůměrné vieweghovské adaptace (raději se podívám znovu na něj než třeba na ničím kromě knižního původu spřízněný Román pro ženy, a nijak to nesouvisí s mým pohlavím), tak mezi to lepší z domácí produkce poslední doby. Nečekejte třeskutou bžundu - ono „tragi“ ve slově „tragikomedie“ je tentokrát neopomenutelné. Ale jako román pro lidi to docela ujde.