Vzpomínáte na Pád Bílého domu? Nečekaná hitovka se středním rozpočtem, středně velkou hvězdou a stejně tak středními ambicemi. A bylo z toho příjemné akční retro, které si přímo rochnilo v tom, že je ostrým eRkem, takže se cedily fucky mezi zuby a nože se bodaly do krku, zatímco vyděšení diváci slabších povah odvraceli zrak. A dvojka? Víc toho samého, což ostatně dokazují i zámořské recenze, které jsou stejně odsuzující jako když se Gerard Butler oblékl do postavy prezidentova bodyguarda poprvé. Amerika na tyhle jednoduché akční filmy kouká často přísnější optikou než nostalgická Evropa, což jsem si ostatně ověřil před pár dny, když jsem viděl v televizi Nebezpečné pády - typicky osmdesátkový akčňák natočený v roce 1994 a samozřejmě totálně natřený kritiky i diváky (stačí se podívat na IMDb). A přitom jsem se u toho tak královsky bavil.

Pád Londýna: FOTOGALERIE

Pád Bílého domu a Pád Londýna jsou pro změnu devadesátkové flashbacky natočené teď a tady. Mluvil jsem o nostalgické Evropě, ale Pád Bílého domu vydělal doma v USA víc. Spasil ho vlastně hlavně jeho nízký rozpočet (sedmdesát milionů dolarů), takže ve dvojce se ho producenti rozhodli ještě o fous snížit a umístit dění do Londýna, aby se chytli i diváci na starém kontinentu. Jacku Bauerovi se to přece osvědčilo a Mike Banning (Butler) je ostatně jako jeho ztracené dvojče a mezi Butlerem a Eckhartem coby prezidentem se vytvořilo pouto, které už dnes na stříbrných plátnech nebo blikajících obrazovkách moc nevídáme. A na čem vlastně studio spořilo? Především na dění za kamerou. Zkušeného řemeslníka Fuquu vystřídal Íránec Babak Najafi, kterého znají snad jen příznivci obskurní akční série Snabba Cash s Joelem Kinnamanem, a levné CGI se vám snaží namluvit, že londýnské sklepy a interiéry ve skutečnosti nejsou bulharské a rumunské ateliéry z vlnitého plechu.

A víte co? Vlastně je to úplně šumák. Šedesátimilionový rozpočet je vidět jen ve chvíli, kdy se k zemi řítí budovy nebo helikoptéry. Emmerichovskou destrukci prostě za pár drobných nepořídíte, zvlášť když většinu peněz sežerou výdaje na herecké honoráře a olovo do střelných zbraní. Tedy ne že by se i hoši z tuzemského UPP nesnažili, ale zhýčkaný divák oblbovaný hollywoodským CGI prostě ten rozdíl pozná. Režírující Najafi v tom ovšem umí chodit a používá triky jen k tomu, aby nafouknul měřítko a trumfnul Fuquův útok na Bílý dům. Tady jde totiž k zemi celý Londýn, ze kterého se stává bitevní zóna. Neřešte logiku, protože při útoku takového rázu by se během pěti minut objevily stíhačky, SAS, James Bond, zpropadeně. Nikdo se ale nedostaví, a tak je na to Mike s prezidentem úplně sám. A tak to vlastně máme rádi.

Butlerovo odhodlání, se kterým zabíjí lidi jako na běžícím pásu, nijak nepolevilo.Butler je ve formě a zdatně sekunduje Caseymu Rybackovi i Johnu McClaneovi, dávno zašlým ikonám žánru. Ano, snaha je napodobit je možná trochu zpátečnická, tím spíš, že kvalita scénáře se spíš než Pastím podobá tomu Přepadení. Na druhou stranu si je štáb vědom svých výhod oproti PG-13 konkurenci, a tak Butler střílí lidi do hlav z bezprostřední blízkosti, láme vazy, vráží nože do krkavic s otupující samozřejmostí a občas podrží motorkáře zaseklého půlkou těla v rychle jedoucím autě tak, aby se doslova rozstříknul o zeď. A když se ho Eckhart zeptá, jestli to vážně bylo nutné, div neotáčí oči v sloup. Tohle není ten film, ve kterém hrdina na poslední chvílí uhne s hlavní ze záporákovy hlavy, aby se chlápek mohl doživotně krmit na účet daňových poplatníků. Tady se zlí hoši ukončují. Nekompromisně a definitivně.  

Zní to černobíle? Scénář je přesně takhle černobílý. Sice se vás úvodní scénou snaží přesvědčit o jakési rozumné motivaci hlavního záporáka, ale pak tu druhou stranu barikády stejně vykreslí jako totální zlo a Ameriku naopak jako nekompromisní kladivo, které neřeší následky a prostě háže čím dál tím větší bomby na hlavy svých nepřátel. Chápu, že zrovna tahle buranská samozřejmost bez špetky nadsázky, může některé recenzenty nadzvednout, ať už sedí na té či oné straně velké louže, ale právě přímost a předvídatelnost zápletky vám umožní se na ni po deseti minutách vykašlat a užít si řemeslo.

Jen škoda, že Babak Najafi ještě není úplně Antoine Fuqua. Sice se tu a tam pokusí o ambiciózní záběr, třeba nepřerušený útok na továrnu plnou nepřátel, ale k Potomkům lidí se tahle kamerová jízda blíží spíše obezřetně. Navíc se to celé odehrává v noci, v Londýně odpojeném od elektřiny, takže toho moc nevidíme. Přesto Pád Londýna nevypadá jako průměrné bulharské béčko a právě tyhle ambice ho povyšují na solidní řemeslo. Butlerovi navíc superagenta věříte, jeho odhodlání, se kterým zabíjí lidi jako na běžícím pásu, nijak nepolevilo. Snad jen to neustále fuckování, zvlášť ze strany Aarona Eckharta, je trochu nucené.

Přehrajte si trailer Přesto neváhám s výživnou žánrovou sedmičkou. Ano, je to tupé, ale stejně tak zábavné. Ano, je to béčkové, ale stejně tak akorát dlouhé, aby to nezačalo nudit. Ano, pravděpodobně je to poslední díl série vzhledem k vlažnému otvíráku, ale jsem za něj moc rád. Tyhle rozumně drahé akční filmy s povědomými hvězdami jsou totiž tím, co drží čistokrevné akční řemeslo při životě. Jednou za rok Mikea Banninga nebo Johna Wicka, aby chlápci s hláškami a krochnami nevymřeli po meči v souboji s atraktivnějšími komiksáky. Tak jim to tam běžte hodit, nebo si zanadávejte, jak Amerika cpe tu svojí propagandu skrz postříbřené filmové hrdlo. Volba je vaše, Pád Londýna s vámi žádnou habaďůru hrát nebude. Nabízí totiž přesně to, co slibují jeho kýčovité plakáty.