Kdybyste teď zapnuli televizi, máte velkou šanci, že si tam někdo bude povídat o vyhrocené situaci mezi Amerikou a Severní Koreou. Poslední dny byly na jaderné hrozby obzvlášť bohaté, je proto trochu paradoxní přijít do kina a slyšet prakticky to samé, co ve zprávách. Severokorejci hrozí útokem na svoje jižní bratry. Amíci se všechno snaží držet pod kontrolou. A k Bílému domu se zčistajasna žene obří bojové letadlo, které na potkání krájí zvídavé stíhačky.

Pád Bílého domu: FOTOGALERIE

Pár Bílého domu je v podstatě novou verzí Přepadení v Pacifiku.To poslední už je samozřejmě výmysl Antoinea Fuquy, nepříliš oblíbeného realizátora Krále Artuše, Slz slunce nebo Odstřelovače. Fuqua vždycky uměl nabídnout impozantní scénu (jezerní bitva s Keirou, Wahlbergovo čistění vily). Jeho blockbusterové pokusy ale nebyly kdovíjak sofistikované nebo dobře odvyprávěné, a asi vás nepřekvapí, že se to moc nezměnilo. Pád Bílého domu je přesně taková nesmyslná patriotická ptákovina, jakou jste čekali od prvního traileru. Jenže to rozhodně neznamená, že by to nebyl zábavný film. Právě naopak!

Příběh agenta Mikea Banninga, který přijde o práci poté, co nezvládne zachránit prezidentovu manželku, rozhodně neoplývá velkou finesou. Na scénu jednoduše nakráčí Gerard Butler, jenž má stále noční můry z toho, že zklamal svou zemi, a pár metrů od jeho kanclu se brzy rozpoutá nefalšované akční inferno. Severokorejci totiž začnou třísnit krví nejen ulice Washingtonu, ale i samotný Bílý dům, u něhož Butlerovi bývalí kámoši najednou čelí odstřelovačkám, rotačákům a raketometům. Neptejte se, jak je to sakra možné. Mnohem důležitější je to, že rozervaný geroj okamžitě vezme do ruky bouchačku a začne ze zálohy kropit všechno, co si dovolí podupat prezidentův anglický trávník.

Co se děje dál? Jestli tipujete jediného přeživšího vlastence, rukojmí v útrobách americké chlouby a krapet rozrušený Pentagon, očividně máte nakoukáno. Pár Bílého domu je v podstatě novou verzí Přepadení v Pacifiku, v níž letadlovou loď vystřídal obří barák, Seagala Butler... a všechno ostatní zůstalo při starém. Celý koncept i jeho vývoj je tedy přiznaný throwback 20 let zpátky, pročež se Fuqua neostýchá servírovat vyloženě debilní zvraty, kochat se slow-motiony s rozstřílenou americkou vlajkou a přijít se záporákem, o němž se dozvíte jen to, že se neostýchá brutálně mlátit ženy. Prostě přelom osmdesátek a devadesátek v té nejkrystaličtější podobě, z čehož asi mnoha lidem půjde hlava kolem.

I Bay nebo Berg dávno pochopili, že se pravé americké hodnoty musí prodávat trochu sofistikovaně. Fuqua na to ale zvysoka kašle a od začátku do diváka pere majestátní hudbu jako ze Zachraňte vojína Ryana, takže obligátní "Ou maj gád!" slýcháte zásadně za zvuku bubnů a trumpet. Všechny tyhle pochybné a dnes už navýsost směšné propriety ale pochopitelně mají svoji výhodu. Pád Bílého domu se díky nim totiž vyvazuje s okoukaného akčního pole a nabízí staromilský zážitek, před jakým se dnešní producenti třesou strachy.

Přehrajte si trailer Co tím přesně myslím? Že rychle padají veškeré rozumové bariéry a může nastoupit trikově ne úplně dokonalá, avšak čistokrevná akční radost, v níž se plní jeden sen za druhým. Nálet za civilní obyvatelstvo, ve kterém se houfně umírá, zatímco Fuqua cituje nejslavnější záběr z Na sever severozápadní linkou? Check. Supertajná hesla, která chrání přístup k supertajné a superničivé zbrani? Check. Gerard Butler a nabíjení samopalu v Oválné pracovně, následované obligátním vyfu*kováním záporáka? Check! A to je samozřejmě jen ta méně překvapivá špička ledovce.

Podobnými pitomostmi je Pád Bílého domu přímo nahuštěný, přičemž ještě stíhá doslova vykrást půlku zvratů ze Smrtonosné pasti. Jeho neobjevné béčkové zpracování tak bohatě přebíjejí scenáristické kličky a kiksy, které šlechtí to, že vás donutí nevěřícně třeštit oči a těšit se na to, jaká mimóznost se objeví za pět minut. Ne, regulérní promyšlenou kvalitu tady vážně nečekejte a hlavně se proboha nesnažte hlídat počet padouchů. Dokud ale na každé dva veletupé dialogy vychází tři cool momenty s Butlerem, těžko se lamentuje nad tím, že tu někdo zase strašně ustřelil.

U Pádu Bílého domu pochopitelně bolí většina hereckých výkonů, stahující se měřítko (každá další akce je menší) a záporácká šmíra, u níž těžko poberete jak motivaci, tak neuvěřitelně hladké provedení mise. Pokud ale patříte k lidem, kteří tyhle nedostatky odpouštějí tváří v tvář nekonečné sérii headshotů a polotrapných hlášek (už cestou na tramvaj znějí líp!), můžete se směle vydat do kina. Tyhle akční patriotické výplachy už se dnes nemilosrdně tupí PG-13kou. Buďme tedy rádi za to, že se Fuqua nebál vrátit do mrtvých časů, které si čas od času zaslouží drobné oživení.

P. S.: Na novinářské projekci se u finální záchrany dokonce spustil menší potlesk. Nemám velké pochyby o tom, že návštěva kina s dobře naladěnými kamarády bude na obdivné křepčení daleko bohatší...