Žijící klasik John le Carré se stal na stará kolena předmětem zájmu filmařů. Po vynikajícím Jeden musí z kola ven tak v krátké době přichází už druhá adaptace jeho knihy. Nejhledanější muž však není napínavý thriller o německém komandu lovícím teroristy v Hamburku, jak se nám pokoušely prodat trailery. Podobně jako v předchozím Corbijnově filmu Američan, i tentokrát se vše odehrává v jakési podivné atmosféře, v níž čas plyne jen velmi pozvolna. Tísnivě tak působí nejen rozvážnost, s jakou vše ubíhá, ale i uzavřenost komunity, do níž je děj zasazen – muslimové, tajní agenti, nečestní bankéři, ti všichni žijí vyloučeni z běžné společnosti, ve světě sami pro sebe, z něhož se nic nedostane ven. Na tom je ostatně postaven i samotný závěr filmu, který není zradou na divákovi, jak by se mohlo zdát – je pouze přirozeným vyústěním toho všeho.

 

Ne každému však le Carrého styl vyprávění sedne, což je způsobeno zejména atypičností s jakou přistupuje k tak provařenému žánru, jakým je ten špiónský. Tajná služba je v jeho podání úmornou a nevděčnou prací, plnou nelítostných intrik a pletichaření, kde jsou mnohem větším nebezpečím kolegové, nikoliv nepřátelé. Špióni neběhají po světě s nabitou bouchačkou a nesvádí kočky na potkání. Připomínají spíše unuděné úředníky s o něco lepším technickým vybavením.

Právě takovým druhem smutného hrdiny je i agent Gunther. Poslední role velkého Philipa Seymoura Hoffmana má v sobě vše, co jsme na něm měli rádi. Působí jako nudný patron, chodí v umaštěném baloňáku a s kravatou nakřivo, ke snídani si dává skleničku whisky a kouří jak fabrika. A přece byste se s ním nechtěli dostat do křížku, protože když jde do tuhého, umí vycenit zuby. Ostatní z bohatého hereckého ansámblu mu dělají jen stafáž, tenhle film patří Hoffmanovi a jeho kreaci unaveného, avšak umanutého specialisty na řešení problémů s muslimskou menšinou. Chvílemi je to až na škodu, protože i ostatní postavy by si zasloužily větší prostor. To by však odporovalo duchu vyprávění, v němž se postavy míhají, a my nevíme o jejich minulosti nic jiného, než to, co nám o sobě samy prozradí… I když to může být lež.

 

Právě relativizace dobra a zla dělá z Nejhledanějšího muže zajímavý příspěvek k filmům o boji proti terorismu. Kvůli nespolehlivým vypravěčům tak netušíme, komu fandit. Je Hoffmanova postava vedoucího agentů tím, kdo nás chrání před teroristy nebo naopak fanatickým manipulátorem? Je mladý Čečenec nebezpečným teroristou nebo pronásledovaným uprchlíkem, jak tvrdí? A spolupracuje muslimský dobroděj s teroristy nebo je ve všem nevinně? I po skončení filmu otázky zůstávají a člověk má na jazyku nepříjemnou pachuť Pyrrhova vítězství – kde leží ta hranice, kterou lze ještě překročit kvůli ochraně lidí? Konečné vyznění filmu je velice kritické a ukazuje nám, kam až nás může naše paranoia z terorismu dovést.

Nejhledanější muž není tak bezchybným dílem jako Američan, na to se zaobírá mnohem vážnějším a realističtějším tématem, což Corbijn mnohdy nezvládá úplně ukočírovat. Občas zabředne do zbytečných artových fines a zádumčivých pohledů je až zbytečně moc. Pořád tu však máme filmovou událost podzimu, která svými nároky na diváky mnohé z nich rozladí, ale mnohé určitě nadchne.