George Clooney o sebe velmi dbá. Věčně líbivý zevnějšek teď nechme stranou. Nás musí zajímat hlavně to, že Clooney pečuje o svoji kariéru jako málokterá jiná hvězda. Snad jen u Angeliny Jolie, Brada Pitta a Toma Cruise můžete zaznamenat tak punitičkářský výběr látek – popcornové taháky tahle velká hollywoodská jména s chutí střídají s jemnou alternativou, která má velké umělecké ambice a ideálně i potenciál vysloužit si pár pozlacených sošek. Každá megastar se ale nachází v trochu jiné situaci. Zatímco třeba Tom Cruise se snaží znovu nakopnout své komerční já, sympaťák Clooney si hodně ujíždí na imagei inteligentního a dost možná nejcharizmatičtějšího chlapíka filmového průmyslu. Na Američanovi je to, bohužel, hodně vidět.

Mám rád cynické fabulace. Proto si vznik Američana představuju zhruba tak, že na Clooneyho stůl jednou přistál scénář adaptující knihu Martina Boothe A Very Private Gentleman. Clooney si vzpomněl na příběhy mlčenlivých samurajů, na Ghost Doga, a vybavila se mu i mánie okolo Bournea, načež si uvědomil, že právě role tichého zabijáka v jeho portfoliu chybí. Spolu s dlouholetým parťákem Grantem Heslovem (dělali spolu na Tvrdých palicích, Nesnesitelné krutosti nebo Dobrou noc a hodně štěstí) se rozhodl film produkovat. Ostříhal se a vyrýsoval si tělo, aby mohl ztvárnit hlavní postavu, a pak se jen tetelil blahem, když povel „Akce“ na place poprvé zakřičel Anton Corbijn, renomovaný fotograf, klipař (neplést si s klipaři od Michaela Baye!) a toho času i režisér černobílé hudební vzpomínky Control. „Teprve teď tvoříme velké umění! Teď je to látka na Oscara!“

Nuže… výsledek záměrům tak úplně neodpovídá. Z Američana opravdu extrémně sálá touha natočit snímek nejvyšší jakosti: Meditativní, zadumaný, umělecky nekompromisní a divácky nevtíravý. Jenže čouhá z něj i kalkul, jenž měl vyjít díky souhře velkých osobností, přesto naplno neklapl. Zůstaly spíš povrchní kvality, které šlo dlouho dopředu předjímat. Každý záběr zaujme svou kompozicí, Corbijnovo oko se nezapře, a když kamera poletuje nad italskou přírodou, bude s vámi lomcovat chuť si obraz zarámovat. Nebo si koupit zájezd. Stejně tak nezklamává Clooney – i když jeho zabiják mlčí a probírá v hlavě své hříchy, šarm hlavní hvězdy zajišťuje, že takové nenápadné momenty působí výrazně víc oduševněle a inspirativně, než kdyby se ve stejné scéně zamýšlel kupříkladu Mark Wahlberg.

Přesto reakce na film nejčastěji zmiňují slovo „nuda“. Inu, věc se má tak, že Američan je takřka bezdějovou poutí po duši nájemného vraha - což kupodivu může znamenat, že je i bezdějovou poutí po všech myslitelných vrahounských klišé. Hlavní postava a jeho naturel, milostné odskoky do bordelu, rozmluvy s knězem, který takříkajíc ví své, ovšem nikdy nepojmenuje plnou pravdu nahlas, ale koneckonců i snaha vymanit se z drsného světa nábojů a krve zrovna ve chvíli, kdy mu po krku jdou jeho mladší kolegové, plus vyhrocený konec, to všechno jsou oprýskané součástky, mnohokrát vestavěné do archetypálních příběhů o mužích za hranicí zákona. Problém je v tom, že tentokrát se je nepodařilo rozhýbat adekvátně poutavým způsobem. Američan je sice seštelován na míru, ale nedýchá, netluče mu srdce a dopředu se pohybuje jen silou vůle… a silou clooneyovského ustaraného pohledu.

Příběh je ledabyle poslepován dohromady. Akční nebo citové vsuvky přicházejí víceméně nahodile, bez nějakého osudového puzení. Když už se hlavní hrdina dlouho poklidně prochází, rozběhne se za ním v ulici střelec. Jakmile rány utichnou, musí naopak přijít rozmluva s chápavým Otcem. A jen co dozní moudrá slova, je třeba ukojit emoce v rámci lehce nevěrohodné milostné linky. Američan je jako primitivní matematická rovnice, jíž má hloubku dodat Corbijnova osobitá režie. Znovu z toho ale až příliš kouká záměr vymezit se vůči Hollywoodu, a nechat slavnou osobnost nasnímat oduševnělou evropskou artovku, zkrátka odlišit se od povrchní zámořské produkce dílem citlivějším a myšlenkově plodnějším. O to větší problém s sebou přináší situace, kdy Corbijn nedokáže látce vtisknout vnitřní naléhavost a dynamiku (ne ve smyslu rychlosti vyprávění, ale co se týče strhujícnosti filmu) a jeho příspěvek se zadrhne u povrchních estetických měřítek. Jako že to „ krásně vypadá“ a „hezky zní“. A jsou tam krásné paní.

Američan vyloženě svádí k přirovnávání k velkým evropským režisérům, Jarmuschovi nebo ikonickým sedmdesátkovým filmům. Snaha povznést stabilní žánrovou látku na jejich úroveň a vyždímat z ní přemýšlivější, emocionálně plnější a celkově hodnotnější zážitek je ale v tomto případě příliš okatá a hlavně ji nesplácí výsledný film silou své výpovědi. Není to „Bourne od Malicka“, kteréžto vděčné přirovnání jsem zahlédl v jedné americké recenzi - ale chtěl by jím určitě být. Nestačí se ovšem na prověřenou látku dívat skrz hledáček známého fotografa, zpomalit ji a obrat o slova, aby vyrostla v nějaký spirituální zážitek. To by bylo umění v prášku – a to se zatím neprodává.

Američan se některým divákům nepochybně zvládne trefit do nálady. Budu jim leda závidět přesvědčení, že Corbijnova tvorba na poli celovečerního filmu není úplně zbytečná.