Někteří režiséři točí hity. Hit poznáte podle toho, že ho neodepíše ani kritika, ani diváci a možná si ještě ve finále přihřeje svou oscarovou polívčičku. Jason Reitman je takový typ člověka, protože má poměrně dobrý nos na témata, která buď a) hýbou světem mladistvých, ale můžou se u nich bavit i dospělí b) hýbou světem všech a proto se u nich můžou bavit úplně všichni c) hýbou světem dospělých a mladiství se u nich můžou bavit, ale možná je ve finále příliš nedocení.

Za c) je pro dnešek správně, což automaticky neznamená, že se Reitman vymezuje vůči některé z diváckých skupin a jiné nedává šanci. Jen je tam pro někoho trochu víc a pro někoho zase trochu míň, ostatně jako v každém jiném filmu a žánru obecně. Každopádně je pozoruhodné, že ve svých dvaatřiceti dokáže natočit film natolik uvědomělý, dospělý a vyzrálý, který dává směle zapomenout na jakékoliv styčné plochy s oprsklou těhotnou teenagerkou Juno, s níž byl režisér doteď neodmyslitelně spojován. Možná se Reitmanovi v životě cosi přihodilo. Nebo dospěl. Lítám v tom je každopádně zatím jeho filmově nejvýřečnějším a řemeslně nejprecizněji zvládnutým pokusem o oscarový průlom v kategoriích režie plus scénář.

A přitom to není žádná věda, aneb vyprávění o životě s kupou méně hlubokých a troškou hlubších faktů a pravd tak nějak opět spolehlivě funguje a fungovat bude vždycky; je to film o tom, že mít rodinu je prima. Také o tom, že partner, se kterým se dá souložit i zasmát v naprosto ideálním poměru, vůbec není k zahození. Ale nabízí i obligátní „na nic by se nemělo tlačit“ a „člověk si sám sebe musí v první řadě vážit“. Tohle všechno je zabaleno do zcela tradiční zápletky o napravování starého bručouna, který v závěru pozná pravé hodnoty. Hybné síly, prostředky a exteriéry příběhu jsou ale natolik originální, neznámé a do velké míry atraktivní (existuje skutečně tak bizarní povolání? Jaké to je strávit celý život cestováním v letadle a bydlet po hotelech?), že zvládají celý film mimoděk táhnout i bez jakýchkoliv nosných a „důležitých“ témat. Ty tam posléze tak nějak plynule a nenásilně zaplují samy a ani ve finále nevadí, že přetékají sentimentem a ublíženými pohledy. Je v nich totiž obrovská spousta pravdy, která vykalkulovaná není.

Pravdy o snaze, ať už marné či o té, které přináší výsledky. O starých psech a nových kouscích, o mužích (!) i ženách (!!), o zvycích, hrách… a vztazích. To všechno v kompaktně úhledném balení, které hravě láká a vábí do prostředí plného nadsázky, společenské satiry, ale i čirého lidského neštěstí. A Reitman tímhle panoptikem emocí, pocitů, legrace i smutku proplouvá se vztyčenou hlavou člověka, kterému je zhruba o dvacet let víc, než kolik mu doopravdy je. Což opět trochu zavání Juno syndromem, tentokrát to ale vede k podstatně méně pubertálním výsledkům (i když spontánně pubertální rozhodnutí zůstávají).

A pak jsou tu ti tři, bez nichž by Reitmanova mašina nikam nedojela nebo by předčasně vykolejila. A já to prostě musím napsat: Clooney je boží, Vera Farmiga je boží (zřejmě nejlepší od sedm let staré Loutky) a mladá a nadějná Anna Kendrick, která velmi úpěnlivě žehlí svou účast ve Stmívání, je taky boží. Dokonale namíchané trio jiskří ve všech směrech, hereckých polohách i všemožných interakcích, ať už jde o obyčejný pohovor mezi zaměstnanci v práci či velké promluvy na téma spravedlnost ve vztazích. Reitmanovy postavy překypují elánem dohrát tuhle hru kamkoliv bude třeba a to za každou cenu. Pro žádný vyšší smysl. Jen pro trochu těch mýtů o životě, jejichž tradiční poselství tkví zase jednou v tom, že na všem špatném je něco dobré.

Reitman vymáčkl ze svých svěřenců naprosté maximum a posadil je do sedadel příběhu, který je tak odžitý, jak to jenom jde. A který se nepáře s ničím a nikým, protože život sám to taky nedělá. A mimochodem, pokud je v tom až příliš patosu a sentimentu nad jakýsi přijatelný hollywoodský rámec, pro jednou to vůbec nevadí. Clooneyho Ryan je v tomhle směru stejně dokonalým hromosvodem, jakým byla Juno pro vztah se shrbeným Pauliem a jeho přiblblou čelenkou: ve chvíli, kdy tomu zjevně věří nejen postava, ale i herec sám, všechno je rázem o úroveň výš. A jeden v tom může lítat s hodnocením až skoro u stropu.