Gabor Csupo mě svým Mostem do země Terabithia dostal. Prostě a citlivě natočená metafora první lásky a bujné dětské fantazie roztomile tančila na tenké hraně nevkusu, upoutala skvělými hereckými výkony a procítěnou režií, která fantaskní kulisy používala skutečně jen jako třešničku na dortu výborně vystavěného dramatu. Jaký rozdíl oproti Kletbě měsíčního údolí! Tenhle dortíček je plný růžové polevy a třešní tak plesnivých, že skoro pochodují.

Kletba Měsíčního údolí je adaptací ceněné knihy Elizabeth Goudgeové Malý bílý koníček (1946), kterou jsem bohužel neměl tu čest číst a po filmové verzi ani jen tak mít nebudu. Příběh se odehrává v 19. století a pojednává o holčičce, které umřel tatínek. Poručnictví nad ní přejímá podivínský strýc v Měsíčním údolí, kde poněkud chatrná viktoriánská idyla zápolí s partou lesních emo výrostků, vedených heavy metalovým sekerníkem v S/M masce. Všechno se točí kolem dávné kletby, jež byla pronesena zhrzenou princeznou, které měsíc daroval magické perly. Všichni teď všechny nenávidí, jsou na sebe zlí a nelidsky pyšní. Jistou roli v tom všem hraje svítící kůň a přemoudřele vypadající lev, zřejmě bratr toho od C. S. Lewise.

Ačkoli knižně může být tenhle archetypální příběh celkem zábavný, film zvolil cestu dramaturgické alchymie nesmyslu. Charaktery odhalují jednotlivá zákoutí příběhu tak zmatečně a prostoduše, že divák (neřku-li dítě!) záhy neví, kde komu hlava stojí a proč se všichni chovají tak hystericky a chaoticky. Těžko říci, zda scénáristé měli pocit, že dětští diváci chodí do kina pod vlivem LSD, ale některé dialogy tomu nasvědčují. Tragická absence jakéhokoli napětí a čitelné příběhové linky mění Kletbu měsíčního údolí v proklatě nudné pobíhání po lese, nejasné lavírování mezi fantazií a realitou. Pokus zalidnit svět na pomezí snu a skutečnosti veselými figurkami končí u klišé a neschopnosti jakkoli rozesmát, pobavit, či alespoň zaujmout.

Gabor Csupo tentokrát se skřípěním zařadil zpátečku. Jeho režie nevdechuje sterilnímu ději jiskru ani za mák, navíc zcela opomíjí postavy. Samozřejmě od pohádky nečekám freudovskou analýzu podvědomí, ale samolepící karikatury postav opravdu nevypadají hezky ani v nadívaných viktoriánských mundůrech (neřku-li ve veselých punkových maškarách). Vizuální vyváženost Terabithie je ta tam, Kletba měsíčního údolí se snaží být nabubřele výpravná, o to hrozivěji však vynikají laciné efekty a tuctové kulisy maďarského venkova. Film se místy tváří jako šilhavý pingl, který servíruje druhořadou čabajku a dušuje se, že jde o pravou svíčkovou. Svět fantazie vyhlíží vybledle a papundeklově, absolutně vybydleně a účelově. Jen hudba v mezích možností neuráží, ale v nastálém zmaru nedokáže filmu urvat ani kousek meritu navíc.

Tenhle samosběr citátů a vlivů prostě Csupovi hrubě nevyšel. Dramatická struktura se mu zcela hroutí pod rukama, herci bezradně přehrávají a příběh se plouživě drkotá až k předvídatelnému finále, které připomene vyvátý mix Pána prstenů a reklamy na Peugeot 407. Pokud jsem si po Mostu do Terabithie znamenal Gabora Csupa jako velkou naději, po neuvěřitelně trpké zkušenosti s jeho novým filmem připisuji stejně velký otazník. Zdaleka ne vším je vinen režisér, ale pod tímhle bezhlavým paskvilem je zkrátka podepsaný.