Je pravdou, že Andy Garcia odjakživa býval hvězdou nižší svítivosti, jejíž jméno se lépe vyjímá ve společenských měsíčnících (které si dodnes neodpouštějí srovnávací fráze s Al Pacinem), ale do kina davy nepřiláká. Vždy bude spíše zasloužilým umělcem než opravdovým komerčním tahákem – a to platí i o jeho režijním debutu Ztracené město, o jehož realizaci snil dlouhých 16 let. Není to ani tak tím, že obsazením sebe sama do hlavní role zastiňuje místo pro jiného herce, jehož jméno by ve filmových kuloárech znělo úderněji (a popravdě, méně nudněji), ale především tím, že Kuba na přelomu padesátých let prostě není dostatečně atraktivní téma na to, aby oslovila vícero hlav než můžete nalézt ve festivalovém publiku, jakým bylo třeba to v Karlových Varech.

Přitom Garcia – režisér vykazuje na první pokus překvapivou řemeslnou zručnost. Jestliže jste ho viděli např. ve třetím Kmotrovi či Neúplatných, asi mi dáte za pravdu, že za jeho osobitým projevem a uhrančivými kukadly odjakživa stála jakási neuchopitelná rozhodnost, ledový klid a neoddiskutovatelná jistota, že zvládne, co si zamane, poněvadž umí číst mezi řádky. A přesně tohle se ve Ztraceném městě zpoza jeho kapitánské sesle promítá. Jde o režijně pozoruhodně vyzrálé dílo, které ví, co chce říct a za čím jde – stejně jako Garciův hrdina, který totéž vyjadřuje svými verbálními prostředky.

Garcia se pokouší až o jakousi scorceseovskou anabázi. Stopáží se blíží každopádně, hloubkou vyprávění (nijak poníženě) končí kdesi na půli cesty. Snaha je to ovšem důstojná a nejeden vyprávěcí zlom minimálně přibližuje Ztracené město k životopisným eposům, které svůj dramatický efekt poctivě vydobývají v rámci celého filmu a nevyčítají ho ze scénáře na poslední chvíli. Už z toho postu působí tak minimálně o dva stupně lépe než libovolná strojená plakátová etuda ala Ray, vyrobená oscarové akademii na zakázku. Garcia se snaží o hlubší sdělení a nespokojuje se jen se strohým převyprávěním historických faktů, které si každý může dohledat v učebnicích dějepisu. Tvoří skutečně živý svět, v němž je místo pro emoce; A nejsou to emoce vymačkané z tradičních klišé travnatého paloučku zvaného Hollywood, nýbrž poctivý pot a slzy přimazávané na třecí plochy již prvního ozubeného kolečka celého filmového soukolí zvaného Ztracené město.

Ztraceným městem putují ulízaní elegáni s béžovými saky, cigaretou spuštěnou na půl žerdi a statutem obávaných mafiánů na trikotu. Vedle nich upjaté dámy s výstředními klobouky a povinnou výbavou v podobě cigaretové špičky. Je to svět, z něhož dýchá coppolovský smysl pro rodinné hodnoty, zázemí a lásku k bližnímu i bližních jeho. Nastíněná aura „kmotra“ a jeho drsných přidavačů zachovávajících pořádek funguje skvěle jako klidný předvoj pro bouři, která se má v rámci revolučního hnutí na Kubě rozpoutat. Je pozoruhodně uspokojující sledovat, jak hrdina zasypaný mamonem klidně přesedlává po masové vybíjené svých blízkých na zcela jiné hodnoty a s jakou samozřejmostí se zapojuje do nového života.

Přestože akademický rozruch dozajista nezpůsobí, působí herecká poloha Andyho Garcii alias Fica až překvapivě přirozeně a v souladu s odehrávajícím se dějem. Na Kubě se zavádějí nové pořádky a právě prostřednictvím Ficovy reflexe poznává divák situaci mnohem citelněji než v kotli revolučního odboje, kde padají mrtvá těla jako na jezdícím pásu. Komornější ladění s důrazem na psychologii sice občas kontruje nějaká ta akční sekvence (útok na hlavní kubánský „stan“ je opravdu dobře natočen), ale v zásadě jde vždy pouze o to, jaký dopad to má na život našeho hrdiny. Garcia s přehledem táhne celý film a nepouští si k tělu nikoho, kdo by ho mohl herecky zastínit. Situaci si dokonce sám ztěžuje – to když zpoza rohu vykoukne odlehčení v podobě karikaturní postavičky v podání Billa Murrayho i s jeho obvyklým psím pohledem a rejstříkem klasických suše pronášených variací na téma „jsem loser a vím to o sobě“. Ani Dustin Hoffman v méně úchylné variaci na Winstona Kinga z Chladnokrevně nezamíchá s pořadím, především proto, že jeho mafióso by kvůli času stráveném na plátně ani nestál za zápis do hereckých análů.

Na Ztracené město se dobře kouká – hlavně proto, že Garcia svého koně žene k cíli svižně a jeho Ztracené město je divácky vděčným mafiánským komplexem plným prohnilých existencí. Marně vzpomínám na nějakou nudnější pasáž, která by mě vyhodila z tempa či u které bych měl čas sledovat, jak nevhodně je ta která scéna natočena (dobře, stalo se mi to přesně dvakrát, což je ale pořád v toleranci ;). Herecký veterán nabízí zajímavý výlet do těžkých časů, kde se lámal chleba a slušní lidé dostávali nejvíc po hubě. Jeho režijní debut nemá výraznější chyby a jede podle mustru ambiciózního dílka pro náročného diváka. A přestože se všechno zdá být na svém místě (a taky je), jedna věc se bohužel přece jen nedostaví. Ten pocit, že to byla srdcová záležitost a ne jen další životopisné drama, do kterého se nelze zamilovat, protože jen za příští dva roky jich Hollywood vyplivne na naše talíře ještě další tucet. Každopádně rozhodně stojí za vidění.