Režisér Tommy Wirkola točí zábavné krváky a bylo to tak vždycky. Jeho Mrtvý sníh se zombie nácky byl fajn, dvojka výrazně lepší a i v Hollywoodu to umí rozjet, jak ukázali Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic. A navíc je fajn, že toho jako filmař nepotřebuje moc a dovede udělat veselou brutální zábavu i s pár lidmi zavřenými v chalupě, což předvedl v Cestě za smířením. Letos nás čeká jeho dvojka Šílené noci se Santou s bouracím kladivem, ale tak trochu nenápadně si ukutil i Žraločí smršť. U ní se původně počítalo dokonce s kinopremiérou, nakonec ovšem skončila na Netflixu, kde bývá podobným věcem přeci jen možná trošku lépe a nároky diváků jsou o chlup nižší. A to se v tomhle případě vcelku hodí. 

Wirkolova novinka je totiž spíš taková jednohubka než film, který by měl nějak zásadně rezonovat. A přiznám se, že mě trošku překvapilo, že se pod ní podepsal nejen jako režisér, ale i jako scenárista, trošku totiž působí jako projekt „na zakázku“. Méně autorsky, méně divoce a méně wirkolovsky, což může být malinko potíž, pokud má člověk vysoká očekávání a vyhlíží další nekompromisní divočinu. Soudy si však nechme až na konec recenze. 

Žraločí smršť: FOTOGALERIE

Žraloci se tentokrát dostanou do přímořského městečka, když se během bouře protrhnou hráze a do ulic se navalí voda. Mezi auty tak najednou proplouvají hladové potvory, které si chtějí pochutnat na sympatické nastávající mamince, mladé dívce trpící traumatem a neschopné odejít z domu, a trojici sourozenců uvězněných v domě, kde stoupá voda. No a pak se začnou žrát vedlejší postavy a děje se víceméně to, co člověk očekává a jen vyhlíží, kdo z hrdinů se dočká konce a jestli Djimon Hounsou připluje včas, aby měl koho zachránit. 

Wirkola hned na začátku vyloží karty, představí postavy a není těžké odhadnout šance jednotlivých hrdinů na přežití, přičemž se nebojí některé z nich i během jedné jediné scény vylíčit tak, že hned víte, že skončí ve žraločím žaludku. Jeho novinka žádnou zásadní hloubku nemá, jenže u podobného filmu by člověk něco takového ani úplně hledat neměl, důležitější jsou nápady a realizace a v tomhle případě je to vlastně OK. Ale „jen“ OK. A to nemusí být dost. 

Wirkola se může opřít o sympatické herce a správně nesympatické záporáky, jimž přejete, aby se jim staly ošklivé věci, a pak už si jen odškrtává klišé. Ta jsou naštěstí funkční, hrdinové se nechovají jako úplní pitomci a díky krátké stopáži to vcelku utíká. A čas od času někoho celkem stylově sežerou žraloci. Občas dostaneme zručně natočenou napínavou scénu a dobře se tu využívá samotné prostředí, kde neustále stoupá voda, pomoc nepřichází a ti, kdo nechtějí skončit jako žrádlo, musí improvizovat a za pochodu vymýšlet, jak se z téhle šlamastiky dostat. V jednotlivostech je to tedy fajn, trochu problém bych ale viděl v tom, že hrdinové jsou v podstatě rozházení po celém městě, většina z nich se ani nepotká, takže prostor na nějaké budování vztahů tu není. A Žraločí smršť tak občas vypadá spíš jako sestřih klipů než film, který by nějak zásadně držel pohromadě. 

Naštěstí se v těch jednotlivých částech dějí vcelku zajímavé věci a Wirkola se ničím moc nezdržuje, protože ví, že samotné žraločí atrakce jsou nakonec to jediné, co diváky zajímá. A byla by chyba zabývat se čímkoliv jiným. Nedávná kořist, kde Kaya Scodelario utíkala během povodně před aligátory, ale stála na podstatně silnějších a lépe funkčních základech. Hlavně proto, že byla zajímavější hrdinkou než jen lehce načrtnuté postavy tady a její hrdinka dokázala být zajímavá i ve chvílích, kdy ji nechce nic sežrat. Wirkola tohle naneštěstí nemá. Jenže krom řemesla nabídne i překvapivě docela málo „wirkolovských řešení“ a podezřele se drží při zemi. Šílenosti a koniny, které provádí ve svých jiných filmech a často jsou na nich tím nejzajímavějším, tady bůhvíproč krotí. A snaží se o víceméně tradiční thriller. 

Neříkám, že je to málo. Žraločí smršť jako žánrovka, jakou si večer pustíte a do týdne na ni zapomenete, funguje bez větších problémů. Ale popravdě přijde mi to trošku málo na režiséra, jehož filmy zatím vždycky dokázaly rezonovat a zůstaly mi v hlavě delší dobu. Na druhou stranu oproti vyloženě debilní netflixovce z roku 2024 Žraloci v Paříži jde pořád o značné zlepšení. A večer u televize vám tahle rutina nezkazí. Přesto doufám, že v zimě se u dvojky Šílené noci Wirkola rozjede do těch otáček, na jaké jsme u něj zvyklí.