Po úspěchu Křižáčka, který v roce 2017 vyhrál Křišťálový glóbus, se i další film Václava Kadrnky objevil v hlavní karlovarské soutěži. A stejně jako Křižáček polarizoval diváckou obec, neboť Kadrnka ze svého pomalého, odtažitého a nediváckého stylu rozhodně neustoupil. Výsledná Zpráva o záchraně mrtvého tedy masovým hitem rozhodně nebude, může se však pyšnit sevřenějším a čistším vyprávěním nežli debut Osmdesát dopisů i oceněný Křižáček.

Přestože natáčení snímku přerušilo vypuknutí pandemie, nakonec se ještě před začátkem loňského léta podařilo produkci dokončit. Naprostá většina děje se odehrává v olomoucké fakultní nemocnici, kam Kadrnka umístil svůj částečně autobiografický příběh. Jeho otce totiž před pár lety postihla mozková mrtvice a nějakou dobu strávil v kómatu. Zkušení diváci Osmdesáti dopisů i Křižáčka už tedy nejspíš tuší, že ani tentokrát se Kadrnka svému nejčastějšímu tématu, tedy otcovství, nevyhnul.

Od začátku snímku je však mrtvicí stižený otec upoután na lůžko, herectví Petra Salavce si tedy téměř neužijeme. Což ostatně platí i pro Vojtěcha Dyka a Zuzanu Mauréry v rolích jeho syna, potažmo manželky – jak se na podobenství sluší, minimalismus a výrazná stylizace si vyžádaly utlumení většiny hereckých projevů. Většinu hodinu a půl dlouhé stopáže tedy sledujeme somnambulní bloumání Dykovy postavy po nemocnici a repetitivní i frustrující snahu přivést otce zpět k vědomí.

Zpočátku se skutečně jedná o úmorný art, k němuž není snadné si najít cestu. Postupem času se však opakování až nelidsky znějících replik začne vyplácet. V jemných změnách projevu i přístupu obou truchlících se zračí smiřování se s nevyhnutelným, jež však mimoděk buduje zcela novou kvalitu. Těžko se to popisuje, každopádně je patrné, že Kadrnka dobře věděl, co dělá, a jeho pojetí meditativního snímku z ranku slow cinema je na české poměry vyspělé, sebevědomé i sebeuvědomělé.

Převážně statická kamera francouzského kameramana Raphaëla O'Byrneho důsledně využívá nejen nestandardně zúženého formátu obrazu, ale i odosobněných nemocničních interiérů, v nichž se člověk velmi snadno ztratí a ani po určitém čase stráveném na špitálních chodbách si není divák jistý, kde se přesně nachází. Což připomíná podstatnou rovinu, na kterou se u tohoto snímku nesmí zapomínat: Zpráva o záchraně mrtvého je především podobenstvím, nikoli přímočaře čitelným příběhem o reálných lidech v reálném světě. Dialogy jsou strohé, účelné, často osekané na samou dřeň předání informace. Nemocnice není jen budovou k léčení lidí, nýbrž zároveň pomyslným labyrintem světa a rájem srdce. A onen komatózní otec je možná něčím, co postupně umírá v každém z nás…

Kadrnka se opět nevyhýbá křesťanským motivům, jež jsou pro něj stejně podstatné (a neodmyslitelné) jako vztah s otcem. Náboženský rozměr podtrhuje i občasná varhanní hudba, jež protrhává jinak převažující formální strohost, a závěrečný snový akt dodává snímku až nečekanou vzletnost. Výsledek dává vcelku úderný a koherentní smysl, minimálně na poměry spirituálního filmu. Spása a vykoupení je pro každého z nás na dosah, bez ohledu na náboženskou rovinu. Divák musí podstoupit podobně útrpnou, leč očistnou cestu jako filmové postavy, jež se přes vzdor a vztek dopracovávají smíření; tichého, uznalého, chápavého.