Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
Žert | 1968
csfd  imdb
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: nestanovena
režie: Jaromil Jireš
hrají: Josef Somr, Jana Dítětová, Luděk Munzar, Jaroslava Obermaierová, Evald Schorm,

Žert: V.I.M.


ikona
Rimsy
jaromil jirešjosef somrluděk munzaržert
Jeden z trezorových filmů tvrdě tepe do komunistických praktik 50. let. A dodnes fascinuje. 

Po velmi slibném debutu Křik z roku 1963 se Jaromil Jireš na několik let odmlčel. Přispěl do povídkových snímků Perličky na dně a Hlídač dynamitu, ale na druhý plnotučný filmový zářez musel počkat až do osudového roku 1968 – tehdy mu bylo umožněno natočit adaptaci Kunderova románu Žert, na jejímž scénáři spolupracoval se samotným autorem předlohy. Vzhledem k dobovým poměrům to byla látka pochopitelná, avšak ne zcela šťastná: Natáčení začalo v nadějeplné atmosféře pražského jara, ale skončilo až pár dní po okupaci.

Snímek šel do kin v únoru roku 1969, a přestože se setkal s velmi příznivým diváckým ohlasem, nedlouho poté putoval na dvacet let do trezoru. Zařadil se tak po bok Ucha, Skřivánků na niti, Všech dobrých rodáků a dalších filmů mezi díla, jež diváci mohli zhlédnout až po sametové revoluci. Takovému zacházení ze strany komunistické garnitury se snad ani nelze divit – Žert je skutečně zdrcující kritikou 50. let a podle jednoho ze zahraničních ohlasů dokonce ultimátním pohledem na stalinistickou éru v Československu. „Jestliže se řekne pravda, byť tragická, tak to člověka očistí,“ hovořil režisér Jireš v dobovém rozhovoru o svém přístupu.

Už první záběry na socrealistický orloj v Olomouci předjímají satirický podtón následného děje. Do rodného moravského městečka (sestávajícího především z Uherského Hradiště) se po patnácti letech vrací Ludvík Jahn (znepokojivě zatrpklý Josef Somr), náhodná oběť stalinistických represí. Už po vítězství komunistů v roce 1948 příliš nejásal a jeho studentská láska, oddaná svazačka, mu znepokojeně říkala: „Jak se to tváříš? Jako by sis něco myslel…” A volnomyšlenkářský Ludvík si skutečně něco myslel, což se projevilo v nepovedeném titulním žertu – své vyvolené poslal pohlednici s textem ironizujícím socialistické snažení o dosažení lepší budoucnosti.

Následoval vyhazov ze školy, o který se přičinil především studentský vůdce Pavel (adekvátně beztvarý Luděk Munzar), a Ludvík skončil na několik let u pétépáků, převýchovných armádních jednotek, i na nucených pracech. Navenek se z těchto otřesných zážitků oklepal a díky rehabilitaci během 60. let může zase normálně pracovat a žít; ale je tomu skutečně tak? Anebo viděné hrůzy a přetrvávající pocit křivdy udusaly Ludvíkovu vůli k životu a nezvratně z něj učinily zahořklou nihilistickou oběť?

Minulost, k níž se Ludvík upíná, je už dávno pryč. V podobě, v jaké ji znal a chápal, neexistuje – doba pokročila a nyní se hraje podle jiných pravidel, což metaforicky (a bolestně) zjistí. Než se tak stane, snaží se Ludvík realizovat ďábelský plán – chce se pomstít Pavlovi prostřednictvím svedení jeho manželky, s níž se náhodou potká. Zatímco stárnoucí žena vzpomíná na prchavou radost svého mládí, kdy lidé zpívali a všude byla cítit naděje, pro Ludvíka se jedná hlavně o dobu, kdy pár řádků napsaných z legrace mohlo zničit život. Jakkoli se však cynický svůdník snaží, jeho msta se zcela mine účinkem – a společně s chřadnutím jeho plánů se zadrhne i do té doby plynule šlapající vyprávění. Společně se svým beznadějným antihrdinou doklopýtá do konce a podtrhne tak maximální subjektivitu celého filmu.

Přehledněji lze Žert zařadit jako tragikomedii, přesněji jako existenciální grotesku či satirické podobenství. Současný děj se prolíná s Ludvíkovými vzpomínkami podávanými prostřednictvím znepokojivé intelektuální montáže – hlavní postava nedokáže žít plně v přítomnosti, a tak prožívané události neustále dává do kontrastu či paralel k minulosti. Čas hrany nijak neobrousil, zahořklého antihrdinu neobměkčil a do jeho temného vnitřního světa může divák nahlédnout právě díky vysoce subjektivním flashbackům, zpravidla natočeným z pohledu první (Ludvíkovy) osoby. Občasné střihové paralely nejsou úplně subtilní, ale o to nesmlouvavěji vystavují stalinismu vysvědčení.

V prostředí folklorních souborů a za zvuků cimbálovek naráží Ludvík s Pavlem (pro jehož postavu byl přiznanou inspirací Pavel Kohout) na smutný fakt, že jejich generace už je za zenitem a že budoucnost patří mladým, které zde zastupuje živelná Věra Křesadlová. Někteří se přes tragédie z počátků budování reálného socialismu přenést dokázali a přizpůsobili se stejně jako tenkrát, jiní toho schopni nebyli. „Svět, kde není nikomu odpuštěno, je peklo“ – a právě v takovém pekle Ludvík žije.

Kundera ve spolupráci s Jirešem svůj košatý román osekal o množství motivů, což je rozhodně ku prospěchu, přehlednosti a sdílnosti filmového tvaru – střídmá stopáž o délce hodiny a čtvrt nemá problém s udržením tempa a soustředěné zaměření na nevydařenou pomstu napomáhá důraznosti poselství, které podtrhuje i abruptní konec: Nevinní lidé si vylévají zlost na jiných nevinných lidech. Klíčová otázka položená na začátku každopádně zůstává i po skončení filmu: Byl Ludvíkův text skutečně jen neangažovaným žertem, anebo spíše vyvřením citlivé osobnosti v době, která kritickému myšlení rozhodně nepřála?

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace