Všichni dobří rodáci jsou chutným plodem částečně uvolněných politických poměrů druhé poloviny 60. let minulého století. Možnosti českých filmařů (a nejen jich) tehdy byly na vrcholu. V uměleckých kruzích to takříkajíc kvasilo, talent se spájel s výjimečnými „řemeslnými“ schopnostmi a československá kinematografie se díky tomu prodrala mezi světové velmoci. Rodáci do těchto bezmála mytických časů kulturního rozkvětu vstoupily s tématem, jemuž – jak se zdálo – už mohlo být v tajících politických poměrech nasloucháno. To byla sice mýlka, protože o padesátých letech se ještě nějakou tu dekádu otevřeně mluvit nesmělo, na výsledném filmu se to ovšem nikterak zhoubně neprojevilo.

Snímek tak směl těžit z relativně čerstvé a do té doby nezmapované historické zkušenosti. Všichni dobří rodáci působivě zachycují, jak na jednu malou vesnici dolehla socialistická kolektivizace během vyhrocených padesátých let. Kronika jednoho malebného místa (poblíž Bystré a Poličky to mimochodem vypadá pořád stejně útulně) se svým rozkročením přes mnoho let a mnoho postav může klidně rovnat velkým filmovým freskám z filmografie Davida Leana nebo Sergia Leoneho. Pochopitelně ne ani tak velkofilmovým rozmachem a výpravností, ale spíš kvůli tomu, že si u Rodáků divák intenzivně odžije několik lidských osudů, jež byly ovlivněny turbulentními společenskými změnami.

Je to strhující pohled na to, jak politické záměry narušily klidný venkovský klokot, jenž měl přitom jen pár měsíců na to, aby po konci druhé světové války zajel zpět do starosvětských a víceméně harmonických kolejí. Tradiční vazby jsou tu posmutněle rozemílány pod koly moderní ideologie, která nakázala zakládat zemědělská družstva, obírat movité o jejich statky a cpát je do špeluněk, potažmo odsekávat sedláky od jejich půdy a podstrkovat jim tu erární - tak aby širý lid mohl žít v představě, že najednou budou mít všichni všeho dost. Kdo se nepodvolil, musel z kola ven. V takové situaci se vždycky lámou charaktery. A píší se velká lidská dramata...

Rodáci je chytře nesepisují skrze vyhrocenou politickou optiku. Není to pamflet nebo zuřivá obžaloba, ale spíš teskný obraz toho, jak skupinu přátel a známých nenápadně, zato neodvratně drolí dopad historických událostí.

Venkovské reálie a sepětí toho tradičního společenství s přírodou krásně souzní s Jasného poetickým rukopisem. Nahuštění dramatických událostí pak dopomáhá, aby nezůstalo jen u magického krasosmutnění a zrodil se opravdu velký film se silným příběhem a univerzálním poselstvím. Že u toho mohla být i typově přesně dosazená domácí herecká elita, není ani tak pověstnou třešinkou na dortu, jako spíš nezbytným schůdkem k dokonalosti (Brzobohatého, Menšíka nebo Matušku by šlo v podobných úlohách klidně dosadit do nějakého slavného westernu Wylera či Hustona).

Zkrátka: Pokud by se mě dnes někdo ptal na nejlepší český film vůbec, jmenoval bych právě tenhle majstrštyk Vojtěcha Jasného.