Svět zná filmy, u kterých nehrozí, že by ani jeden člen diváckého páru, po odchodu z kina nezalitoval nad ABSOLUTNÍ ztrátou času. Zeptej se prachu takový požadavek naplňuje jednak díky Salmě koupající se v rouše Evině, následně pak i kvůli chlupatému zadku Colina Farrella. Detaily na Irčanovo pozadí budou možná iritovat část publika s chromozomy XY, drahé polovičky si však alespoň jednou nebudou smět stěžovat na diskriminaci svých pudů. Podobně jako v případě Bessonových Sexy Pistols však pouze hormony nestačí. Ač Salma ukazuje VŠECHNO.

Záměry Roberta Towneho by z díla vyabstrahoval i průměrně zběhlý divák. Oscarový scenárista Čínské čtvrti či Firmy se skrze knižní předlohu Johna Fanteho pokusil oprášit dědictví vzletného retra. Milostný příběh zahalený do dýmu levného tabáku mezi pisálkem s italskými kořeny a servírkou s horkou španělskou krví se podobně jako žánroví souputníci pokouší zachytit odraz jedné z věčných tváří Ameriky: Towne přímo i přes vedlejší významy tematizuje univerzální, v kinematografii však spíše opomíjené otázky migrace, xenofobie a etnického původu amerického národa. Proto nás zavádí do L. A. 30. let mezi potácející se losery, kteří sní o penězích, slávě, blahobytu, lásce a skutečném amerikánství. Jenže prozatím se zdá, že Arturo skape ve škarpě jako pochybný autor povídek o psech bez mililitru inspirace, zatímco mexické divě Camille se budou Američanky středního stavu jednou provždy štítit jako přistěhovaleckého póvlu.

Katalyzátorem nadčasových podnětů je pochopitelně vášnivý vztah právě vzpomenutých existencí, toho času vyděděných z velkoměstského ruchu. Kupodivu, ač má Towne po ruce schopné herce, resp. jednoho geniálního a druhou geniálně tvarovanou, jejich vztahové pnutí maluje s neohrabaností, jíž se vyznačovaly moje výkresy z druhé třídy základní školy. A věřte mi, že to je velká urážka. Towne se nechává nesmyslně unášet literárním načrtnutím svých postav, pročež se místo skutečného lidského zápalu přihlíží hašteření románových figurek. Znovu se potvrzuje moje teze, že jedna bezeslovná filmová soulož může vypovědět o emocích tisíckrát víc než tucty stránek dialogů, přes něž prosakuje spíše navoněné umělecké ambice autora, nežli uvěřitelná psychologie. Odmítám žít v iluzorním světě loutek a matných postav, proto Towneovu figurku duševně rozervaného pisálka, který pro svou mozkovou nepohodu nejeví zájem o otevřený klín Salmy, nějak nezvládám akceptovat. Stejně jako všechny postavy okolo.

Zeptej se prachu dusí potíže ne nepodobné Elizabethtownu: Karty jsou zjevně rozdané už po čtvrt hodině a kecy okolo slouží jen jako kalkul (marně) navozující dojem, že sledujeme romanci fatálnější než u kterékoliv konkurence. Literární balast a vzletné promluvy však může dýchající člen mužského pokolení těžko chápat jak ve společnosti přítulné letušky Kirsten Dunst, tak (a tím spíš) u Salmy Hayek, která se už po půl hodině svlíkne a ve vší nevinnosti (!) se s Colinem jen tak koupe v oceánu. Předpokládám, že Towne a příznivci jeho filmu budou tenhle typ úvah považovat za nechutně přízemní, pro mě (a nejen pro mě) však problém netečného Artura zavání spíš selháním elementární logiky a složitou uvěřitelností jeho činů. Netřeba hledět na jeho velké sny, hlubokou vnitřní krizi a marnost tvůrčího pachtění: Když Salma roztáhne nohy, řekne „Nemám kalhotky“ směrem k chlapíkovi, jenž po ní bytostně touží, veškeré vnitřní motivace „proč ne“ jsou jen snobskou pózou. Postup v příběhu, jenž má snad estrahovat dojem ultradramatického odhalování existenciální podstaty zeměkoule, je jen samoúčelným odsunutím pravého stavu věcí. V Maximu by vám to vysvětlili názorněji. :-)

Tenhle typ autorské vypočítavosti, v němž lidskost a životnost uhýbají před tvůrcovou touhou být velkým umělcem, probleskuje do lovestory neustále. Když se na divně romantický základ následně roubují úvahy nad americkou (a jistě nejen americkou) povrchností, když se skrze epizodky káže o kráse uvnitř, kterou nezakryje barva pleti ani jiná vnějšková "nepříjemnost", může spasit pouze režisérova invence. U Roberta Townea věc silně podvyživená a prakticky neexistující. Towne bohužel nesahá Polanskému, natož Leonemu ani na záplatu na ponožce. Omšelá vizualizace ve sterilních retrokulisách, příběh bez vnitřní energie, vrcholů i pádů a postav existujících i mimo listy papíru potom funguje jako alchymie devastující silněji než palestinský radikál ověšený dynamitem.

Towneův počin zkrátka je uchcaností v nejryzejším smyslu tohoto slova. Žádný jiný přívlastek tak dokonale nevystihne bolestivé spojení noblesního poselství a vnitřní prázdnoty. Slovo nudný by pominulo rozpor mezi vznešeností a formálním rutinérstvím, který štípe v očích víc než přímočará – a předem přiznaná – blbost. Navíc se vždycky najdou plantážníci, kterým i vykastrovaný filmový tvar přes nános pudru dobře zavoní. Přeju jim to – ostatně, taky bych si u ospalých snobáren radši zaskotačil než odpočítával minuty do posledního přepjatého gesta.