Žádný chlap v dohledu – tak vypadá poznávací znamení filmu Ženy a zároveň asi jediná vlastnost, podle kterého si jej bude širší publikum pamatovat. Kdyby tak aspoň měla nějaký účel.

Absenci mužů samozřejmě patřičně vyrovnává zástup žen a v jejich čele čtyři povahově odlišné přítelkyně: Neurotička, kariéristka, cynička a rodinný typ, věkově v rozpětí od čtyřicítky do padesátky. Když se neurotička (Meg Ryan) dozví, že její muž a otec její dcery začal pravidelně hledat mimonanželské vzrušení u sošné ženy za pultem (Eva Mendes), nejprve se dojemně zhroutí, pak ovšem z nastalé situace vytěží impuls k tomu začít konečně se svým životem dělat něco zajímavého (rozuměj najít si práci). Aby to neměla příliš jednoduché, v kritické chvíli jí tak trochu podrazí nohy kamarádka kariéristka (Anette Bening). Do závěrečných titulků se nicméně podaří dosáhnout smíru a ženy mohou dál společně a spokojeně okupovat samců zbavený svět Žen.

Pokud vám úvodní konstelace postav něco nápadně připomíná, musím podotknout, že od Sexu ve městě ji tvůrci opsat nemohli – a když, pak pouze v detailech. Tým kolem režisérky Diane English totiž vycházel z nápadu, který kdysi převedla do podoby divadelní hry Clare Boothe Luce a v roce 1939 ji zfilmoval George Cukor. Od toho se odvíjí jedna ze zásadních otázek, které mohou recenzenta napadnout: Má to snad naznačovat, že postavení ženy je dnes podobné jako ve třicátých letech? A pokud ano, co přesně to znamená? Originál se v každém případě od remaku liší, a to především v míře nadsázky a komediální stylizace. Většina dialogů v něm dospívala ke vtipné pointě, ženská klevetivost se záměrně zesměšňovala patřičnými grimasami a došlo i na gagy v tom nejryzejším smyslu slova. Kromě toho byl film otevřeně propagován jako příběh, který je sice mužů prostý, ale jehož hrdinky skoro na nic jiného než na muže nemyslí. V letošním provedení Žen není vtip zdaleka tak všudypřítomný, schematičnost vztahů i motivací typická pro komediální nadsázku ovšem zůstala Jen jí chybí opodstatnění.

Stejně jako v originále jsou všechny ústřední dámy dobře až výborně finančně situované a jejich konverzacím tedy neleží v cestě tolik všednodenních starostí jako běžným smrtelníkům. Neurotička Mary má jeden honosný dům, jedno dítě, jednoho (nepřítomného) manžela a žádné otravné zaměstnání, kam by musela denně docházet, ale přesto potřebuje dvě hospodyně na plný úvazek a ještě se stíhá tvářit přepracovaně. Navíc opravdu není snadné představit si bezelstnou manželku, která údajně přestala dbát o svůj vzhled, když by Meg Ryan svými chirurgicky upravenými rtíky mohla louskat ořechy.

Je třeba přiznat, že jisté snahy o aktualizaci a reflexi předlohy se zachytit dají. Kariéristka Sylvia (Annette Bening) je v této verzi šéfredaktorkou módního časopisu a když jedna z jejích podřízených navrhne připravit celé číslo na téma pomsty, Sylvia to odmítne se slovy: „To je tak strašně retro.“ Scénář tím naráží na předchozí film, kde pomsta a ženské intriky skutečně hrály mnohem větší roli. To je ovšem jisté nepochopení: Ženy z roku 1939 byly lehkou konverzační komedií, pikle a pomluvy v nich fungovaly jako žánrová rekvizita, kterou nebylo nutno brát obzvlášť vážně. Zatímco tady, kde každé křivé slovo opravdu bolí a zrada přítelkyně nebo milovaného muže přivolá hrdince deprese, by pomsta vypadala přehnaně a diváky by nejspíš odrazovala.

Z jednoduchého nápadu „Nebyla by legrace napsat komedii, kde nebudou žádní muži?“ se po dlouhých letech stal film, který tuto myšlenku dovádí k realizaci vážně a se zjevným záměrem vypovědět něco důležitého o současné ženě. Přitom ale zahrnuje jenom velice úzký a speciální okruh žen (Newyorčanky z vyšší střední třídy) a není dost důsledný ani jízlivý na to, aby se opravdu mohl stát výstižným a pokud možno i vtipným komentářem. Důsledný však zůstává způsob, jakým se Ženy až na několik posledních minut stopáže vyhýbají opačnému pohlaví. Misandrie (nenávist vůči mužům), kterou v sobě skrýval filmový Sex ve městě, mi vzhledem k popularitě seriálu připadala jako docela nebezpečný příklad k následování. Ženy ovšem ani zdaleka nedosahují jeho proslulosti nebo návštěvnosti a jako film jsou tedy vlastně jenom zbytečné.