V roce 1968 se George A. Romero vytasil s dnes už klasickou exkurzí mezi hladové nemrtvé svým debutem Noc oživlých mrtvol, který se dočkal jak nadšených ovací, tak i dvou pokračování. Postupem času se do jeho filmů začaly vkrádat sociální satiry a jiné hluboké myšlenky a pohledné řezničiny se začaly měnit v nudu. Divácký zájem upadal, tak filmy o zombies točit přestal. Pár let bylo ticho a pak přišel Danny Boyle. A když se ukázalo, že zombie žánr už je zase v oblibě a Zack Snyder natočil „remake Romera“, Úsvit mrtvých, rozhodl se do toho po letech třísknout i ten, který téměř před třiceti lety stál u zrodu celého tohoto subžánru. Nemrtví opět dostali hlad a my máme zase po nějaké době možnost sledovat hrstku odbojářů, jak s nimi řádně zatočí!

Ještě než se však k tomuto masakru dostaneme, čeká nás úvodní padesátiminutovka, ve které se s mdlým úspěchem snaží profilovat hlavní postavy a autor nám hned několikrát předvede, za co si zasloužil tolikrát propíraný rating R. Hlavním atributem tohoto úvodu je ale kromě pojídaní vnitřností především nepopsatelná nuda. Romero neumí pracovat s herci, nechá je pronášet prkenné repliky, dělat nezajímavé věci a vyžívá se v trhání hlav a pojídání očí. To jediné mu jde opravdu dobře, zbytek tvoří nekonzistentní balast, o kterém stále doufáte, že je jen startem pro odvázanou akční vybíjenou. Naštěstí se vaše přání ve druhé polovině z velké části vyplní.

Romero rozjíždí hned dvě roviny příběhu: Terén za hranicemi města plný zombies, ve kterém se hrstka bitkařů snaží dělat něco, co jsem zcela nepochopil (běhají sem a tam, občas vyrabují zcela plný a nepoškozený obchod s potravinami a nechají se sezobnout zombie zavřenou ve skříni. He? ;) a město samotné s osvíceným mrakodrapem v centru, kde jako Bůh shlíží na celé dění doutníkovým kouřem obklopený Kaufman (Dennis Hopper). Obě roviny mají styčnou plochu ve dvou hlavních postavách. Jednou je křivák Cholo (John Leguizamo), snažící se přes Kaufmanův zadek proleštit až do útulného bytečku v jednom z pater zmiňovaného věžáku, tou druhou Riley (Simon Baker), klaďas jako víno, kterému je disciplína a poctivost nade vše. A zápletka se má tak: Když Kaufman pošle Chola do háje, ten se naštve, ukradne obrněný transporter jako vystřižený z filmu Zacka Snydera a hrozí zničením města. Riley ho samozřejmě musí dopadnout a zneškodnit, i když Kaufman je parchant a určitě se mu za to nikdy neodvděčí.

Co s tím mají společného zombies? Ty v tu samou chvíli přijdou na to, že jsou vlastně chytrá stvoření a komplikují našemu hrdinovi všemi možnými způsoby cestu k Cholovi. Ten se jimi musí s nově sestavenou jednotkou (jejíž nedílnou součást tvoří i sexy Asia Argento s nulovým hereckým projevem) prostřílet, dát Cholovi na budku, vrátit se do města a zabít všechny zombies, kterým se sem podařilo přeplavat. Uf.

Hlavní problém Land of the Dead je ten, že Romero neumí vystavět (v rámci možností) uvěřitelný nosný příběh, vtisknout mu dynamiku a zasadit do něj racionálně se chovající postavy. Velkoryse nastíněná premisa všechny tyto atributy má, ale pod Romerovou taktovkou po cestě do cíle ztrácí skoro všechna esa, která měla v rukávu. Proč jsou zombies najednou chytří a uvažují víceméně jako lidé (je to další společenská satira na téma „mezi lidmi a zombies není rozdíl a každý z nás je vlastně taková zombie?“) prakticky není vysvětleno, stejně tak jako proč by měly používat zbraně, což je mimochodem popření všeho, co si Romero před třemi dekádami tak pečlivě vybudoval (zombies v takovém měřítku neuvažují, ne a ne!). Nehledě na to, že nemrtvá žena střílející z kulometu není ani drsná, ani cool, ale naprosto a totálně upřímně k smíchu, což mě v tomhle žánru nesmírně bolí.

Usoplená režie v mnoha ohledech upomíná na úpadek podobného hororového velikána Johna Carpentera a jeho pozdní dílka v čele s Ghost of Mars. Úplně takhle zle sice ještě není, ale často se prostě přistihnete, že moc nevíte, co se děje, jestli by se takhle někdo vážně choval (proč Dennis Hopper ještě třikrát v pěti minutách po vyprázdnění zásobníku střílí z pistole, přestože ví, že tam nemá munici?)… na place vládne zmatek a jednotlivé scény se k sobě lepí dost radikálními přechody. Vypadá to skoro jako kdybyste hráli počítačovou s vloženými hranými sekvencemi a někdo by vám pravidelně po jejich začátku odmáčknul „skip“. Celistvé vyprávění se bortí v neurčitou náznakovost a když po totálním zombie masakru, zahrnujícím roztrhání nevinných lidí, na konci hlavní hrdina řekne „Nestřílej. Hledají si jen místo, kde se usadit.“, na tváři mi vyrašil upřímně pobavený úsměv.

Ze všech stran slýchávám: „Romeo to dokázal!“ Ehm, co dokázal? Postavit před kameru pár zombies a udělat k jejich spanilému žracímu gorefestu slušné triky? Ale no tak, to už dnes zvládne kdekdo. A kdekdo k tomu navíc zvládne i přehledně a svižně režírovat, což se o Romerovi prostě říct nedá. Je sice fajn, že se režisér vrátil mezi živé, ale jeho nejnovější dítko bude žít spíše ze vzpomínek na jeho zašlou slávu než ze svých nevýrazných filmařských kvalit.