Na komiksech potažmo jejich filmových adaptacích je krásné, jak pružné jsou co se obsahu týče. Můžete v nich mít cokoliv. Nikoho nezajímá, jestli se člověk po kousnutí geneticky upraveným pavoukem opravdu začne houpat mezi newyorskými mrakodrapy, jestli si naštváním zezelenalý vědec opravdu může pohazovat s tanky a trojskokem přeletět Arizonu, nebo jestli se po nasazení dřevěné masky změníte ve sjetého poloboha. Všem je to fuk, hlavně že se pobaví a uvidí pokud možno co největší shluk jedniček a nul na metr čtvereční. V kombinaci s režisérským umem nakopnout akci do závratných výšin, je to vrchol mainstreamové zábavy, to mi prosím nikdo nevezme (dobře, Miki Bayů má tendenci být výjimkou potvrzující pravidlo;). Každopádně není každý den posvícení a vždycky se najde nějaký packal, který i ty největší hitovky posílá do pekel lízat Satanovy koule… od dveří.

Želví ninjové jsou už v rámci předlohy jedno z témat, se kterým se velmi těžko operuje. Zmutované želvy, které mluví a po nocích krom žraní pizzy potírají zločin v newyorských ulicích, to by ještě v rámci kreslených komiksů nebylo takové zlo. Jenže přidejte si k tomu jejich infantilní humor a fakt, že jsou to teenageři vedení senilní krysou a máte látku, se kterou se velmi těžko pracuje. Taky na to narazili všichni, kdo se je kdy na plátna snažili přivést. Nikdo nenašel způsob, jak zkombinovat temnou atmosféru, stupidní humor a prapodivné hrdiny v hlavních rolích tak, aby se na to dalo koukat i s věkem odpovídajícím pubertě, nebo nedej bože dospělosti. Letos však naši kanáloví hrdinové shodili molitanové a gumové krunýře, nahodili digitální háv a zkusili to prakticky od znova. Nutkání oprašovat starý plakát a věšet ho vedle Spideyho mě ale brzo přešlo.

Z iluze, že všechno bude v pohodě a Želvy do pekel letos nepojedou mě totiž Kevin Munroe vytrhl dříve, než je zdrávo – hned na začátku. Nevadí mi sice vysvětlovací intra, navíc Laurence Fishburne je děsně cool vypravěč a ke komiksu to patří, jenže Munroe začne hned od titulků nemotorně plácat jeden vysvětlovací dialog přes druhý a divákovi pomáhat tam, kde už to vůbec není potřeba. Nejen dospělému, ale i malému dítěti po chvilce začne připadat, že režisér a scénárista v jednom s ním skrz plátno komunikuje jak se zaostalým retardem, kterému se všechno musí vysvětlovat polopatě. A teď už nemluvím jen o prapodivném úvodu, želvy svými scénáristickými berličkami Munroe dokopává až někam do půlky a trvá mu sakra dlouho, než si uvědomí, že o berlích vlastně vůbec chodit nepotřebují. Nejen to, vždyť kdyby chtěl, mohl by s nimi celou stopáž proběhnout ukázkovým cvalem. Problém tkví v tom, že se do toho bojí vrhnout, se zelenými pizzožrouty se oťukává až moc dlouho a nechtěně tak z diváka dělá přihlížejícího idiota. Přitom v jádru se drží ducha komiksových předloh. Nebojí se operovat v poměrně temném prostředí, nevadí mu, že jsou želví mutanti i po letech jen infantilní teenageři, kteří požírají pizzu po tunách a mají slabost pro zrzavou April (i když v novém filmu jejich zájem dost povadl, holt už už je zadaná). Nevadí mu, že ze všech těch komiksových fláků kolem je tenhle zaručeně nejstupidnější, a naopak ještě přidává do zápletky mimozemské entity vedené nesmrtelným generálem. Ne, že by Munroe neměl koule, jen prostě ještě neví, k čemu je použít. Stačí se podívat na dětinský design příšerek.

Sice už je pozdě, když si s nimi na přelomu druhé poloviny začne alespoň pohrávat, ale čekání stojí za to. Z nudného blábolení o nesmyslech, údělu postav a jejich nekonečném sporu o vůdcovství se jak fénix z popela zrodí úplně jiný film. Až na něm je vidět, proč se do toho Munroe bez větší průpravy pustil a my si v polovičním kómatu vzpomeneme, proč jsme ninjům dali druhou šanci. Při první větší akci se střet s želváky a podivným kosmickým monstrem změní ve skvělou zábavu, která neoplývá jen dobrými souboji, ale hlavně konstantním hláškováním bratrů v zbroji. Ti se během střetů pošťuchují jak za starých časů, i v těch nejdramatičtějších a nejnebezpečnějších situacích si najdou čas pro nějaký ten dětinský vtípek, prostě se nebojí kravit jak kdyby se nic nedělo.

Je zbytečné hledat nějakou smysluplnější zápletku, nebo naopak je lepší si té přítomné radši nevšímat (jenom naznačím, že zakládat příběh na pohybu hvězd není dvakrát chytré), ale kvůli tomu jsme stejně do kin nikdo nepřišel. Atmosféra, jejíž návrat se alespoň podle teaseru zdál být docela pravděpodobným, se bohužel i přes jistou snahu vytrácí a ustupuje někam do pozadí. Přednost dostává spíš dětské publikum. To naštěstí Munroeovi nebrání ve vizuálních hrátkách. Často velmi mile překvapuje dynamickou kompozicí, hlavně v akčních sekvencích vyniká dobrou orientací v prostoru a ví přesně, kam směřovat úder, aby se divák probral z předešlých ukolébavek. Ať už naši zmutovaní teenageři hopsají po střechách, bijí se s opravdu bizarními nepřáteli, nebo prostě jen dělají voloviny, pod Munroeovým vedením to má ve druhé polovině překvapivý náboj.

Ani animace není tak vražedná, jak by se podle chudého rozpočtu mohlo zdát. Přes počáteční odpor se na ní velice dobře zvyká a Munroe nám v tom hodně pomáhá svými režisérskými vychytávkami. Sice mu asi nikdy neodpustím zvěrstva, která s některými postavami provádí (nejvíce to odnesl mistr Tříska, který se před premiérou asi vys*al z podoby), ale menší zlo pro větší dobro byl vždycky přijatelný kompromis. Oni jsou vůbec želváci kompromisů plní. Vždycky to někdo/něco odnese na úkor chyb, kterými režisér první polovinu srší na všechny strany, a filmu to hodně ubírá na kvalitě. Do lehkého nadprůměru je vytahuje až na poslední chvíli podaná ruka v podobě akčního finále.

Takže nakonec si to tihle radioaktivní bojovníci dohopsají až k šesti hvězdičkám, pravda, ale podezírám jednoho z nich, že mě v přítmí sálu potají přetáhl přes hlavu tyčí, protože k podobným animákům bývám milosrdný jen málokdy. Munroe mým hrdinům hodně ublížil, ze začátku to skoro působí jako by chtěl ty nejméně trpělivé diváky vyhnat ze sálu dřív, než mu začnou na hlavu házet rajčata. Pokud ale sodu debility necháte vyprchat, dostanete za odměnu osvěžující nápoj, po kterém se vám nebude chtít říhat a který si nakonec budete doušek po doušku užívat. Teenage Mutant Ninja Turtles se vrátili v podstatě takoví, jaké je známe a jaké je chceme mít, jen trochu podléhají moderní době a ještě víc jdou naproti dětem. Užijete si s nimi hromadu zábavy a skvělé akce plné vyšperkovaných gagů, občas zakroutíte hlavu nad nesmyslnými ústřely (znovu to nejvíce odnáší Tříska, který trpí jak hnusnou vizáží, tak hloupě napsaným charakterem), vesměs ale budete spokojení. Škoda toho superšpatného začátku, protože věřím, že Munroe má dostatečný talent na to, aby to s dvounohými plazy dotáhl i ke slušným osmi hvězdičkám. Tak třeba příště.

PS: Chválím distributory, kteří do kin posílají film v originálním znění. Minimálně Patrick Stewart a Laurence Fishburne jsou v hlasovém obsazení nenahraditelní.