Na Jana Hřebejka je čím dál tím víc smutnější pohled. Šakalí léta, Česká soda, Pelíšky, Musíme si pomáhat, snad i to Pupendo. Všechny ty filmy se prakticky přes noc staly klasikami. Vyznění některých z nich může být problematické a mohli bychom se dlouze dohadovat, že za výborně vypointovanými gagy a skvělými hereckými výkony se vlastně skrývá nepěkná past na smýšlení diváků. Pelíšky, Musíme si pomáhat nebo Pupendo jen potvrdily a zafixovaly ono nechutné nostalgické poohlížení na minulé české diktatury jako na nějaké příjemné retro, v nichž šlo jen o to nevyčnívat z řady a nikomu se nic moc tak hrozného nedělo.

Každopádně od Pupenda se nepodařilo Hřebejkovi navázat na minulé úspěchy a lopotí se v žánrových experimentech (Horem pádem), nepovedených dramatech (Kráska v nesnázích), či ve vyloženě odporných patlaninách (Svatá čtveřice). Hřebejk zajímá diváky méně a méně a mnohé jeho filmy jen prošumí kiny a uvidí je dohromady asi pět lidí (Líbánky, Odpad město smrt). A do téhle výchozí situace přichází jeho další dílo – Zakázané uvolnění, film skrz naskrz zbytečný, hloupý a … zbytečný.

Námět je přitom docela zajímavý: trojice žen, nevěsta, svědkyně ženicha a barmanka v hospodě, kde se to všechno odehrává, si začnou vyřizovat vzájemné účty a vypořádávat se s minulostí a s obavami vyhlížet budoucnost. Zní to jako adaptace divadelní hry, ale není tomu tak. A to je chyba – dramatik by si s dialogy a situacemi pohrál, narval by tam, co se dá, stupňoval drama … Petr Kolečko, jinak autor výborného Okresního přeboru, nic z toho nedělá. Jeho síla tkví v jiném typu humoru, než v konverzační jednohubce, která se nehne ze čtyř stěn. Chce to více nasledovat Francise Vebera (Blbec k večeři) nebo Neila Simona (Apartmá v Hotelu Plaza), poučit se, že ženy nemusí být jen afektované slepice, které by mimo film přežily asi tři minuty, než by je nějaký chlap zabil. Což asi souvisí s tím, že Kolečko má zkušenosti s mužskými postavami, ty jsou totiž i v Zakázaném uvolnění zajímavé a při mluvení nešustí papírem (Ondřej Sokol vládne).

Ale jinak je to mizérie. K vyvrcholení nedojde, slovní přestřelky jsou nezajímavé a divně napsané, občas se někdo poblije, dojde na lesbičky, hodně se ječí a pláče. Není to vyložené utrpení z ranku Troškovin, ale nenacházím jediný důvod, proč ten film vznikl a proč by ho měl člověk vidět. Přemýšlím nad tím několik hodin … a nic. Vůbec nic. Což je na film takového hitmakera, jakým býval Jan Hřebejk, tristní zjištění.

Dodatek autora: Dostatečně jsem si neověřil původ námětu. Zakázané uvolnění je skutečně podle divadelní hry Petra Kolečka. Přesto platí, co jsem psal - na plátně to stojí za starou belu, netroufnu si říct, jak to funguje na divadle. Ale soudě podle dialogů za moc ne. Omluva za uvedení v omyl.