Jesse James je jednou z těch osobností, o kterých se tak často píší, točí a hrají fiktivní příběhy, až se zdá, jako by skutečný člověk toho jména vlastně nikdy nežil. Hledat po tom všem nějakou věrohodnou verzi jeho života je možná absurdní, ale novozélandský režisér Andrew Dominik se o to ve svém druhém celovečerním snímku, natočeném podle románu spisovatele Rona Hansena, přece jen pokusil.

Film začíná v roce 1881, kdy měli Jesse a jeho starší bratr Frank ty největší akce dávno za sebou. Jessemu tehdy bylo čtyřiatřicet a podle všeho se nechtěl vzdát svého „podnikání“ tak snadno jako Frank, jeho tlupa se ale tak jako tak pomalu rozpadala a Jesse začínal mít čím dál víc důvodů k obavám, že bývalí kumpáni dostanou chuť na guvernérovu odměnu a zradí ho. Právě tehdy se k němu přidal i Charley Ford se svým mladším bratrem Robertem a Jesse si je nakonec nechal jako svoje poslední spojence, jakousi osobní stráž, která mu měla krýt záda. Do posledního dne zřejmě neměl tušení, že právě bratři Fordové ho připraví o život.

Internet Movie Database registruje kolem sedmdesáti titulů, v nichž se jako hlavní nebo vedlejší postava vyskytuje legendární americký desperát Jesse James. Jsou mezi nimi klasické westerny, komedie, seriály, nějaká ta parodie nebo mezižánrová hříčka a podle očekávání i pár pokusů o revizi jamesovského mýtu a vyprávění o tom, jak to bylo doopravdy. K těm posledně jmenovaným by se dal zařadit i film Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Mimo jiné právě na historické přesnosti stojí celá jeho propagační kampaň – a dá se to s jistou shovívavostí pochopit. Když už necelé tři hodiny pomalu plynoucího a tak trochu roztříštěného děje neprodá opotřebovaná fasáda Brada Pitta, mohla by v nouzi posloužit hra na „konečně pravdivý příběh o slavném psanci...“ atd. Znáte to.

Bylo by ale celkem ošemetné tvrdit, že takové filmy mají víc společného s realitou než westernová klasika, na jakou jsme zvyklí. I v Zabití Jesseho Jamese... se pracuje s určitou tvůrčí licencí, i když není na první pohled tak jasná a neupozorňuje na sebe. I tady se interpretuje, fakta se zpracovávají tak, jak se tvůrcům hodí, a přidává se k nim nezanedbatelná dávka „básně“ podle toho, jak si zrovna vyložili který detail nebo jak zaplnili mezery v Jesseho životopise. I tady se hraje o abstraktní hodnoty jako čest nebo důvěra, i když způsob, jakým jsou obhajovány, připomíná spíš zákeřné praktiky mafiánů.

Výsledek je ovšem každopádně náročnější na diváckou vstřícnost a ochotu občas tápat, nerozumět, domýšlet si, dohadovat se, ztrácet nit, hledat souvislosti a nedostávat jednoznačné odpovědi. Zabití Jesseho Jamese... totiž není ani hraný dokument, ačkoli některé dokumentární prvky by se tu našly a vybrané scény vám dokonce objasní věcný komentář vypravěče. Mnohem častěji ale budete sledovat jakoby náhodou odposlechnuté rozhovory, prodírat se přes dějové odbočky, skládat si v hlavě síť motivací jednotlivých postav a přemítat nad tím, kdo z těch dvou chlapů z titulu vlastně ksakru je hlavní postava. Snad až moc otázek na to, abyste zároveň mohli s filmem emocionálně jít od začátku až do konce.

V každém případě vás čeká hned několik základních, navzájem poněkud nesouvislých úrovní, na kterých se dá celé vyprávění chápat:

V první řadě je tady samozřejmě existenciální antiwestern typu Mrtvého muže. Vizuálně stylizovaná podívaná s pomalu plynoucím dějem, demytizace světa neohrožených lupičů a pistolníků, outsider v nepravděpodobné roli vykonavatele osudu a neokázalá atmosférická hudba, která se k tomuhle žánru hodí jako žádná jiná (a Neil Young nebo Nick Cave snad ani žádnou jinou neskládají). Všichni asi tušíme, co máme nebo nemáme očekávat: Nelze tu rozeznat ty dobré od těch zlých, často narazíme na paralely mezi životem lidí a syrovou přírodou kolem a násilí je obvykle spíš jedno z možných vyústění situace. Se znalostí žánru se tady vědomě pracuje a našel by se i nějaký ten přímý odkaz na příbuzné filmy.

Jenže to není všechno. Kromě toho tu máme i motiv homosexuality à la Talentovaný pan Ripley: Jesse, obdivovaná ikona, se stává předmětem touhy pro Roberta, který vede život mladšího posmívaného bratra a navenek působí jako slaboch. Robert je ovšem svým idolem posedlý a v posedlosti se vždycky skrývá nebezpečná síla. Čte všechny vymyšlené příběhy, které Jessemu přisoudili autoři dobrodružných románů, a protože nemá možnost svoji lásku projevit jinak, začne snít o tom, že by sám byl v Jesseho kůži. Vést život slavného psance a mít respekt, ve který jako Bob Ford nemůže ani doufat – jednoduše být konečně někdo. Když se pak v devatenácti dostane k Jesseho bandě, najednou zjišťuje, že stárnoucí a unavený Jesse i jeho přátelé na něj vlastně celkem kašlou. V tu chvíli mu zůstává jediný způsob, jak svoji posedlost uspokojit: sprovodit svůj idol ze světa a tím na sebe přenést aspoň část jeho slávy. Ve chvíli, kdy to udělá, se ale přirozeně stává terčem všech ostatních Jesseho obdivovatelů – jeho vlastní slabost ho nakonec dohání jako bumerang.

A teprve na tomhle místě, zhruba v poslední půlhodině filmu, se začíná pořádně rozvíjet třetí rovina, totiž studie dobových mechanizmů popularity a mediální proslulosti. Senzační bulvární zprávy v tisku a šestákové romány jako nástroj slávy, dav vděčných a nenasytných čtenářů jako obdoba moderních fanoušků, kteří si ochotně vytváří svoje pokroucené představy podle toho, co se kde právě dočtou. Titul „Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem“ vlastně kopíruje styl laciných dobrodružných historek: všechno je v něm jasné, černobílé, není prostor pro složitější výklad. Ten titul jasně říká, co se stalo. Že došlo k vraždě, že obětí byl slavný muž, jehož jméno každý zná (proto nepotřebuje žádné přídomky a přezdívky), že jeho vrah se jmenoval Robert Ford a byl to zbabělec (jak jinak, když velkého Jesseho Jamese sejmul neozbrojeného ranou zezadu). Jako by tvůrci tím dlouhým názvem říkali: „Takhle vypadají titulky v novinách – a to, co vám teď budeme vyprávět, je skutečnost.“ Což je čistě mezi námi pěkná bouda, protože o té „skutečné“ skutečnosti, která kdysi opravdu existovala a ztratila se pod nánosem legendy, už nikdo neví a vědět ani nemůže.

Zdálo by se, že Andrew Dominik natočil jedno velké komplexní poselství, ze kterého bychom se všichni měli dozvědět něco podstatného o naší kultuře; o tom, v čem je stejná, a v čem se naopak za posledních sto třicet let změnila. Mám ale podezření, že tenhle film není ve skutečnosti tak myšlenkově hluboký, jak by asi chtěl působit, a množství různých podtextů v něm vytváří spíš zmatek. Zabití Jesseho Jamese... mluví tak trochu o všem, ale přitom nakonec neříká nic doopravdy objevného. Nic, co by se dalo označit jako nový, nebo dokonce revoluční pohled. Těch sto šedesát minut, sestříhaných údajně až na několikátý pokus, jako by mělo obsáhnout co největší část z knižní předlohy a přitom ještě ohromit vytříbeným stylem. Dominik ale svůj styl zjevně odvozuje od stylu jiných režisérů (podobnost s Nebeskými dny Terrence Malicka čistě náhodná?) a ve vlastním sdělení se chvílemi docela ztrácí.