Henry Sellick patří mezi tvůrce, jehož fanoušci milují a každým filmem jim dělá ohromnou radost. Bohužel těch snímků, v tomto případě animovaných, za posledních 30 let moc nebylo. Přitom takřka kdykoliv, kdy se známý režisér vrhl na stop-motion půdu, byl z toho kult. Ukradené Vánoce si za pár týdnů řada z nás opět ráda zopakuje a také Koralína se těší u diváků slušné oblibě. Mně osobně pak Sellickův animovaný styl s nádechem černého humoru i správně „burtonovskou“ temnou atmosférou hodně přirostl k srdci a jeho osobitá tvůrčí ruka už mi dost chyběla. Od netflixovské novinky Wendell a Wild, na níž scenáristicky a produkčně spolupracoval s vyhledávaným režisérem Jordanem Peelem, jsem měl proto poměrně velká očekávání. O to víc mě mrzí, že tentokrát klasické Sellickovy motivy nedokázaly správně zaklapnout do sebe.

Příběh, jenž vychází z režisérovy nepublikované knihy, je přitom cítit jeho rukopisem na první dobrou. Sledujeme tedy osud nebohé puberťačky Kat, které před lety zemřeli rodiče a ona se stále viní z jejich smrti. Stala se z ní proto cynická rebelka, s níž si v sirotčincích neví rady, a tak je přeložena do katolické školy v jejím rodném městě. Zde se ale samozřejmě ještě více otvírají staré rány a Kat netouží po ničem jiném než se znovu setkat se svými rodiči. A v tom začne komunikovat se dvěma netradičními titulními démony, jejichž snem je otevřít si ve světě živých svůj lunapark. Uzavřou proto s Kat dohodu, po níž se rozjede lavina šílených událostí.

Na první pohled se tak jedná vlastně o mix Ukradených Vánoc s Koralínou, kdy jsou bizarní postavy a takřka groteskní i přepálený svět kombinován s osobním trápením hlavní dospívající hrdinky a jejím vztahem k rodičům. Sellick pak i tentokrát příběh zaplňuje mnoha hezkými scenáristickými i vizuálními nápady, vedlejší postavičky jsou správně trhlé, humor je opět typický černý či až morbidní a jisté pasáže si asi víc užijí dospělí než jejich ratolesti. Sellick si pak dokáže udržet svou typickou atmosféru, tempo, temný styl a stop-motion animace je opět správně osobitá. I když uznávám, že její styl a zpracování některých postav asi opravdu nesedne každému. Pokud vám ale hned zpočátku padne do oka, bude jedním z hlavních důvodů, proč nad Sellickovým novým příběhem udržíte pozornost.

Hlavní slabina totiž tkví ve scénáři, který je jednoduše jeden velký chaos. Sellick s Peelem jako by i přes hlavní linku nevěděli, o čem že chtějí vlastně vyprávět. Děj je tak zaplněn až příliš velkým množstvím charakterů, z nichž prakticky každá má svou zápletku a autoři věnují řadě z nich až zbytečně moc prostoru. Film tak místy až únavně skáče od jedné postavičky ke druhé a všichni se tu vzájemně podrážejí, přičemž ne všichni hrdinové či zápletky vás zaujmou. Což bohužel platí i titulní dvojici démonů, která měla být rozmilou dvojicí parchantů, ale nakonec z nich jsou spíše jen ti parchanti. Příběhová roztěkanost pak má za následek, že se tu dlouhou dobu prakticky kašle na hlavní hrdinku. Její postupný vývoj tu tak na rozdíl od Koralíny po emocionální stránce moc nefunguje a ústřední motiv vztahů s rodiči (a to nejen u Kat) prakticky vyšumí do ztracena.

Přehrajte si trailer Henry Sellick tak znovu přinesl fanouškům své typické propriety, solidní řemeslo i originální stop-motion animaci. Své trumfy ovšem proměnil v příběhový maglajz, který sice v jistých pasážích dokáže pobavit autorovými nápady a jeho typickými černohumornými hláškami, postav i dějových linek je tu ale zbytečně moc. Své fanoušky tak dokáže oblíbený tvůrce částečně potěšit, i ti nejvíc skalní příznivci však musí uznat, že na Ukradené Vánoce i Koralínu se Wendell a Wild dívají z velké dálky.