Americká spisovatelka Colleen Hoover jede na vítězné vlně. Její romány o obyčejných lidech a jejich životních problémech úspěšně plní poličky čtenářů po celém světě a zapisují se do nejrůznějších seznamů světových bestsellerů. A filmové adaptace nezůstávají nijak pozadu – za poslední tři roky jsme tady měli hned tři filmy podle jejích knih s tím, že premiéra čtvrtého nás čeká ještě letos v říjnu. Nicméně nepředbíhejme. Právě teď vstupuje do kin snímek Vzpomínky na něj, ke kterému Hoover rovněž napsala scénář, tak se pojďme podívat, jak se jí podařilo přenést vlastní román do filmové podoby.

Pokud jste nějakou její knihu četli nebo pokud jste viděli některý z předchozích filmů natočených podle nich (Námi to končí, Nelituju ničeho), potom vás děj, postavy ani zpracování nijak nezaskočí. Jde totiž o romantické drama pevně ukotvené v zaběhlých stereotypech tohoto žánru s tím, že se mění pouze postavy a příčiny jejich problémů. Vše ostatní zůstává v podstatě stejné, tj. málo konfliktní, nepříliš dramatické, veskrze předvídatelné a bez jakékoli ambice diváky stresovat nad míru přiměřenou poměrům. Colleen Hoover totiž píše příběhy tak, aby si u nich čtenář odpočinul. A to samé platí pro filmové zpracování Vzpomínek na něj.

Vzpomínky na něj: FOTOGALERIE

Hlavní hrdinka Kenna je právě propuštěna z vězení, kde strávila několik let za usmrcení člověka při řízení pod vlivem alkoholu a omamných a psychotropních látek. Nový start do života je komplikován klasickými problémy, jako je shánění práce a hledání bydlení, protože jak už to v podobných situacích bývá, se soudně trestanou osobou nechce mít nikdo nic společného. Jenže to není zdaleka ten největší problém. Kenna totiž ve vězení porodila dítě, o které vzápětí soudní cestou přišla, když bylo svěřeno do péče rodičů jejího přítele Scottyho. Toho přítele, jehož Kenna při nehodě usmrtila. Podaří se jí získat dceru zpět a najít přitom novou životní lásku?

Já vím, ta otázka je pouze řečnická. Režisérka Vanessa Caswill (Láska na první pohled) zůstala věrná předloze i diváckým očekáváním a natočila Vzpomínky na něj tak, aby vhodně doplňovaly sladké nápoje konzumované během projekce. Její filmová adaptace je totiž klasickou limonádou pro nenáročného diváka, jehož očekávání nevyžadují skutečné drama, ale toliko jeho narůžovělou podobu. Pokud hledáte něco víc ze života, zkuste se poohlédnout jinde – viz např. loňský snímek Od základu. Na druhou stranu Vzpomínky na něj nabízejí přesně to, co lidé od romantických filmů očekávají, takže záleží na vašich preferencích.

V tomto ohledu mají Vzpomínky na něj co nabídnout především díky hlavní hrdince. Tu ztvárnila Maika Monroe (Neutečeš, Sekáč) a nutno dodat, že odvedla skvělou práci! Její Kenna je přesně ten typ člověka, který vlastně nic špatného neudělal, ale život mu naložil tak, že by to položilo i biblického Samsona. Z Kenny však čiší obrovské sebezapření a nekonečná touha získat své dítě zpět, a to navzdory všem protivenstvím. Není svéhlavá, nedělá špatná rozhodnutí, neboť si je dobře vědoma případných tragických následků. Navzdory všemu a všem zůstává trpělivá a doufá v dobrý konec. A vy budete doufat s ní, ačkoli je vám od začátku jasné, že to všechno dobře dopadne.

Přehrajte si trailer Jejími protihráči jsou krom krutého osudu jako takového hlavně rodiče zesnulého Scottyho (Lauren Graham, Bradley Whitford). Nicméně ani oni nejsou žádným ztělesněním zla – jsou to životem zkoušení lidé, kterým leží na srdci hlavně dobro jejich vnučky. A jejich nenávist vůči Kenně je z lidského hlediska pochopitelná. Paradoxně nejméně zajímavá z celého příběhu zůstává romantika. Ta má podobu postupného milostného vzplanutí mezi Kennou a Scottyho nejlepším kamarádem Ledgerem s tváří a postavou Tyriqa Witherse (Him, Tajemství loňského léta).

Ne že by mezi sebou ti dva neměli solidní chemii – spíš jde o to, že jejich příběh není vůbec zajímavý a neprochází žádnou komplikovanou genezí. Prostě mají skončit spolu a také spolu skončí. Nicméně ani předvídatelnost děje a všeobjímající vstřícnost vůči postavám i divákovi nedokáže stáhnout Vzpomínky na něj do šedivého podprůměru. Nicméně neubráníte se dojmu, že z předlohy šlo vytěžit přeci jenom trochu víc - a to i v rámci žánru.