Trochu pod radarem se do kin blíží koprodukční drama s českou stopou. Na primárně slovinském filmu se totiž podílel český kameramanský tým v čele s Janem Šusterem, jenž dříve nasnímal třeba Jana Palacha, Promlčeno či Jáklova Ghoula. Jde o třetí režijní počin Nejce Gazvody, v domovském Slovinsku známého hlavně jako divadelníka. Vyznavačům festivalových, klubových snímků však jeho Vzor má rozhodně co nabídnout.

Sledujeme psycholožku středního věku Maju, která se po rozvodu odstěhovala i se svým čtrnáctiletým synem Janem z Lublaně do maloměsta. Oba nastoupili na tamní základní školu – ona jako pracující, on jako student. Nastoupili však jen virtuálně, kvůli zavřeným školám se s kolegy ani spolužáky dlouhé měsíce nemohli potkat, a tak začínají do kolektivů pronikat až s blížícím se koncem školního roku. A ani pro jednoho z nich není aklimatizace jednoduchá.

Maja totiž bojuje s vnitřními démony, kteří při stresujících kontaktech s žactvem i některými spolupracovníky začnou stále více vystrkovat růžky. Radost jí nedělá ani bodrá a dobrosrdečná starší sestra, jež Maje nepřímo stále připomíná, v kolika životních volbách už udělala chybu. Sama hrdinka navíc dříve žila poměrně na vysoké noze, a tak se těžko smiřuje s nutností snížit své standardy, ať už jde o bydlení, pracovní zázemí či milostné vztahy.

Zato Jan působí jako zcela obyčejný dospívající mladík. Hraje na housle, k čemuž jej vedl dříve zřejmě autoritářský, nyní především nepřítomný otec. Chlapec postrádá tolik potřebný vzor, jímž se ve skoro až magicko-realistických momentech stává podivínský soused, z něhož místy sálá trapnost a nepatřičnost, jindy však hrozivost a nebezpečí.

Jádrem Janových problémů je však třídní kolektiv, jehož někteří členové hrají šikanózní hru na „sluníčko“. Tím se stává spolužák, který je momentálně v klovacím řádu nejníže a jako ke spodku třídní hierarchie jej každý může šikanovat. O tuto nepříjemnou pozici se přetahuje Jan, nově nastoupivší do cizího prostředí, s neprůbojným a fyzicky nepříliš zdatným Jakobem, jenž se navíc nedávno pokusil o sebevraždu a péči o něj má na starosti právě Maja.

Premise dodává rozměr aktuálnosti fakt, že se dílo odehrává během jedné z vln covidové pandemie. Všichni si tak můžeme vzpomenout na dobu nošení roušek, zavřených institucí a především absence mezilidského kontaktu, což zde vede k tragickým důsledkům. Gazvodově snímku se daří budovat napětí, je totiž zřejmé, že stávající situace není pro většinu zúčastněných udržitelná. Olej do ohně přilévá i soused, když říká, že strach se přemáhá zlostí. Vyhrocených zvratů je však v poslední třetině až moc, leckteré proměny charakterů nepůsobí dostatečně motivovaně, naopak je z konce cítit tezovitost.

Což je v trochu zarážejícím kontrastu s většinou předchozího děje, na němž je nejzajímavější nejednoznačnost zde přítomného zla. Gazvoda barvitě vykresluje tenkou hranici mezi běžnou sociální hrou, nevyhnutelným hledání rolí v kolektivu a skutečnou šikanou. Nevraživost se vytváří nikoli mezi šikanujícím a šikanovaným, nýbrž mezi těmi „vespod“, pro něž je výhodnější pozice v kolektivu otázkou přežití.

Ačkoli má tedy snímek mnoho společného s klasickými dramaty o šikaně jako Zkažená mládež, Zlo mezi námi a částečně i nedávnými Krásnými bytostmi, velkou část stopáže těží ze subtilnosti a ambivalence, jež příběhu dodávají na uvěřitelnosti. Vyhrocený závěr se z pochopitelných důvodů snaží dodat citlivému snímku údernost, trochu však ztrácí ze zřetele své ústřední téma – tedy důležitost vzorů, nutnost k někomu vzhlížet a organizovat své chování podle těch starších/zkušenějších/úspěšnějších.