Jeden z nejcitlivějších snímků letošní karlovarské nabídky by snadno mohl zůstat pod radarem většiny diváků, naštěstí se však nyní dostává i do běžných kin. Jedná se o druhý snímek islandského režiséra Guðmundura Arnara Guðmundssona a na mezinárodní koprodukci se částečně podílelo i Česko. Už Guðmundssonův debut Kamenná srdce z roku 2016 fungoval jako jemné a zároveň drsné drama o dospívání, přičemž tyto motivy jsou v Krásných bytostech ještě rozvinutější.

Zpočátku sledujeme nepřístupného puberťáka Balliho, který by snad jindy a jinde mohl vyrůstat ve vcelku normálního mladého muže. Guðmundsson však využil vlastních vzpomínek na bouřlivé vyrůstání na chudém předměstí Reykjavíku, a do tohoto nehostinného prostředí umístil i své hrdiny. Nebo spíše antihrdiny? Neprůbojného Balliho totiž vcelku překvapivě vezme do party trojice výrostků, která se dopouští drobné kriminality a šikany hlavně proto, aby sama nebyla obětí těch silnějších. Podivínského Siggiho a dominantního rváče Konniho doplňuje přemýšlivý Addi, jehož perspektivě je nakonec věnován největší prostor.

On jediný má totiž aspoň teoretickou naději se ze sociální mizérie vymanit. Chlapci vyrůstají v rozpadlých rodinách, před pouličním násilím se doma rozhodně neschovají a společensky přívětivých záchytných bodů je minimum. Především otcové jsou buď hrozbou, anebo zcela chybí – s čímž se matky musejí vyrovnat, jak nejlépe (či spíše jak nejméně špatně) to jde. Guðmundsson balancuje na hraně misery porna, avšak vůči svým postavám si zachovává citlivost a snahu o pochopení, což je patrné i v situacích, kdy chlapci jednoznačně páchají zlo.

Atmosféru sociálního dramatu narušují občasné snové vize, které Addi možná zdědil po jasnovidecké matce, a jež ho upozorňují na blížící se nebezpečí. Tato magicko-realistická linka je nejen výrazným stylistickým úkrokem od zbytku filmu, ale předkládá i důležitou myšlenku – totiž že jakžtakž funkční rodinné zázemí, v němž je alespoň občasný prostor pro lásku a podporu, může člověku nabídnout pomyslnou ruční brzdu v situacích, kdy se věci vymykají kontrole. Režisér sice v tiskových materiálech hovoří o tom, že se jedná o hluboce zakořeněnou součást islandské kultury, v tomto případě však zřejmě mají předtuchy i jiný, psychologický přesah.

Coming-of-age příběh o důležitosti (a zároveň komplikovanosti) vrstevnických vztahů během dospívání je nejen poutavě prodán kvartetem skvělých mladých herců, ale i velmi poetickým nasnímáním. To se vyhýbá islandským trademarkům v podobě panenské krajiny, místo níž nabízí bezútěšné předměstí, v němž se může každá cesta ze školy proměnit v boj o přežití. Guðmundsson společně se Sturlou Brandthem Grøvlenem však zobrazuje chlapce soucitně i uvěřitelně. A právě v této rovnováze je největší síla snímku.

Koprodukční islandský film tedy nabízí odpověď na odvěkou otázku „Proč jsou na sebe lidi tak zlí“ rozhodně lépe než taková Pošta pro tebe. Nedostatek lásky se u mladíků projevuje zvýšenou agresí, manifestovanou syrově zachycenými bitkami i bolestnou snahou udělat na své okolí dojem. Násilí však samozřejmě plodí jen další násilí a z krutého koloběhu se vymaňuje jen těžko. Zřejmě ani rodiče ústředního kvarteta nezažili příjemné dětství, a tak se přirozená touha po kontrole nad vlastním životem bohužel projevuje trápeních těch slabších.

V závěru Guðmundsson špetku naděje nabízí, ovšem o happy endu nemůže být řeč – tohle je žitá realita mnohých puberťáků, nikoli konejšivé vyprávění o napravených hříšnících. I proto u závěrečných titulků převažuje trpkost a divácká nejistota, zdali někdy bude možné tyto palčivé problémy ze společnosti vymýtit. Pravděpodobnou odpověď však bohužel nejspíš známe.