Chválenou maďarskou satiru jsem minul loni ve Varech a následně i začátkem roku v běžných kinech, takže se mi dlouho odkládaný rest podařilo dohnat až na Maxu, kde se vítěz vedlejší soutěžní sekce Benátek z předloňského roku momentálně nachází. A o tento zážitek stojí za to se podělit, jelikož třetí snímek dosud mezinárodně nepříliš známého filmaře Gábora Reisze se běžným festivalovým artovkám přece jen vymyká.

Onálepkovat film jako „satiru“ je přece jen přehnaně redukující, jelikož první polovina připomíná spíše observační coming-of-age drama. Sledujeme v něm osmnáctiletého Ábela, vcelku obyčejného maturanta, který by se měl učit na pomyslnou zkoušku dospělosti, ale namísto toho má plnou hlavu spolužačky Janky. Ta však jeho city neopětuje a v nepříliš uvěřitelně prodávané vedlejší lince vyznává lásku sympatickému učiteli dějepisu Jakabovi, což Ábelovu averzi vůči historii ještě umocňuje.

První desítky minut neuspěchaně pozorují, kterak mladík neefektivně ukrajuje poslední dny před maturitou a do kapitol rozdělené vyprávění se následně věnuje i dalším postavám. Liberální a mezi studentstvem oblíbený Jakab se svým světonázorem naráží jak doma, kde jeho povinnostmi zavalená manželka nemá pro vzletné projekty svého chotě přílišné pochopení, tak ve sborovně, jíž vládne milý, avšak o svou pozici se strachující ředitel. Názorovým protipólem Jakaba je Ábelův otec György, úspěšný architekt vyznávající nacionalistické, pro-orbánovské postoje.

Snímek trpělivě představuje jednotlivé postavy a ačkoli režisér a spoluscenárista Reisz čelil kvůli politickým tématům problémům s financováním, nelze říct, že by dílo jednoznačně tlačilo určitý pohled na úkor jiných. Naopak se ukazuje, že i pohled zarytého nacionalisty Györgyho nevyplývá z omezenosti či jiných osobnostních nekvalit, nýbrž je odrazem historického vývoje některých vrstev maďarské společnosti, jež v minulosti čelily útlaku a nespravedlnosti, které Orbán z jejich pohledu napravuje.

A v tom je nakonec největší síla politicky uvědomělého snímku. Nabízí totiž smířlivý pohled na oba znesvářené tábory, jejichž argumentace nemá (navzdory odlišnostem v historii Maďarska a Česka během posledního století) daleko ke sporům, jež u nás vedou zastánci současné koalice a opozice. Reiszova vivisekce maďarské společnosti tak připomíná i jasnozřivá díla rumunské nové vlny – vybavují se tak paralely se jmény jako Cristian Mungiu či Radu Jude.

Jádrem sporu se zde stává vlastenecká kokarda, která se ocitne na Ábelově saku během maturity, a zdánlivě nenápadný komentář vůči zdánlivě nenápadnému symbolu rozběhne řetězec tiché pošty, v níž každý další článek skutečné události trochu překroutí a přefoukne – a celonárodní skandál je na světě. Nabízí se myšlenka, že oním vysvětlením všeho může být láska, jejíž rozličné odstíny včetně přidružených negativních jevů (jako závist, nezralost či snaha o kontrolu) nereflektovaně ovlivňují jednání každého z nás. Anebo také ne – každý si může ono všechno vysvětlit tak, jak se mu zlíbí.

Ačkoli snímek existuje i ve verzi lehce přesahující dvě hodiny, vyplatí se jej sledovat v plné, dvouapůlhodinové stopáži. V ní totiž vynikne žánrové rozpětí, jež na někoho může působit nekoherentně a rozklíženě, jde však o faktor smysluplně korespondující s ústředním tématem.

A tak se hlavně zpočátku vyskytují i prvky nespolehlivého vyprávění, se kterými se později pracuje už o poznání méně – tím, jak se měřítko vyprávění zvětšuje, přibývá postav i děje a v sázce je čím dál víc. Posléze už není čas si všechno podstatné říct, dostatečně to prožít a vysvětlit. Jakmile se do události vloží média, zde zastoupená mladou ambiciózní novinářkou Erikou, z vrstevnaté mezilidské situace se stává výbušná aféra – zcela v souladu s tím, jak často probíhá vyhrocená a polarizovaná „debata“ o společensky ožehavých tématech. Ve výsledku tak jde o proměnlivý, těžko uchopitelný tvar, který diváka nepřestává popichovat, znejišťovat, klamat – což je z hlediska působivosti dramatu škodlivé, pro satiru vyhýbající se snadným odpovědím však příhodné.