Letité sportovní přísloví velí, že se vítězná sestava nemění. Protože najít v nesourodé skupině nepřeberného množství talentů i flákačů takový mančaft, který bude šlapat a mít výsledky, je prostě umění. Podobným heslem se zřejmě rozhodli již v 90. letech řídit Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérské a scenáristické duo, které nám po počátcích u krátkometrážních filmů přineslo již celkem sedm celovečerních filmů - včetně divácky i kriticky úspěšného velehitu Nedotknutelní. Jejich parketou je komedie říznutá dramatem (popř. obráceně), přičemž se nebojí ani společensky ožehavých témat. A diváci na to slyší, což dokazuje neskutečná půlmiliarda, kterou si v roce 2011 odnesl z kin doják o přátelství imigranta a kvadruplegika. Výjimečným se ovšem podobný úspěch určitě zopakovat nepovede. A to z několika důvodů.

Nakache a Toledano se po sedmi letech vrací k problematice těžkého života postižených osob a těch, kteří o ně pečují. Tentokrát se ovšem namísto fyzického postižení věnují tomu duševnímu, zahrnujícímu vše možné od obsedantně kompulzivní poruchy až po těžké případy demence a autismu. Jako námět jim posloužila skutečná událost, kdy nechalo francouzské ministerstvo zdravotnictví v roce 2017 prošetřit poskytování pečovatelských služeb některými organizacemi, které neměly příslušná povolení ani vyškolený personál. Vznikla tím situace, kdy byla zjištěna celá řada flagrantních porušení zákona, na druhou stranu si však úřední aparát nedokázal poradit s otázkou, kdo jiný se o problematické pacienty postará. Do hlavních rolí dvou obyčejných (a přesto výjimečných) pečovatelů, jimž není lhostejný osud duševně zbídačelých jedinců vydaných napospas společnosti, obsadili tvůrci Vincenta Cassela a Redo Kateba. S pomocí jejich přirozeného charisma na nich pak vystavěli svůj nový film, i když... slovo film je možná lehce zavádějící.

Přehrajte si trailer Výjimeční totiž nejsou filmem v pravém slova smyslu, jelikož jim chybí prakticky jakýkoliv dějový oblouk, vykreslení hlavních postav nebo nosná dramatická zápletka. Nakache a Toledano se úmyslně rozhodli pojmout jejich nový počin spíš jako kinematografické svědectví o obtížích lidí, kteří pomáhají tam, kde je to nejvíc potřeba, aniž by se příliš starali o papírování a razítka. Bruno (Vincent Cassel) a Malik (Reda Kateb) jsou představeni jako dvojice mužů, pro které je jejich poslání svaté a jsou mu absolutně oddáni na úkor osobního života. To je v průběhu filmu prezentováno opakovanými (a marnými) pokusy Bruna najít si přítelkyni, kdy ho pokaždé odvede nějaká naléhavá pracovní událost. Nic víc se o nich nedozvíme a nic víc nám Nakache a Toledano nechtějí o hlavních postavách říct. Namísto toho se film soustřeďuje na tři zcela odlišné segmenty, kterým je přizpůsobena i vlastní filmová řeč, včetně např. práce s kamerou či hudbou.

První rovinou je vlastní pečovatelská práce Bruna a Malika, kterou provází záběry ruční kamery. Ta je mnohdy doslova přilepená na záda hlavním hrdinům, čímž se úmyslně navozuje dojem reálných záběrů při práci v terénu. Zde se scénář věnuje osudům dvou chovanců, z nichž jeden nedokáže ovládnout kompulzi spočívající v tahání za záchrannou brzdu, zatímco druhý – těžký autista – mlátí hlavou o zeď a občas někoho pokouše. Jejich mikropříběhy však nefungují jako dějová vrstva filmu, ale pouze jako vzorek problémů, s nimiž se chovanci i pečovatelé setkávají. Druhou rovinou je vyšetřování vedené ministerskými úředníky, které je pojato formou pohovorů v regulérním provedení dokumentárního filmu. Divák se seznamuje se svědeckými výpověďmi nejrůznějších osob, které v souhrnu upozorňují na složitost celé situace a její neřešitelnost. Třetím – a z hlediska filmového nejzajímavějším – segmentem jsou niterní prožitky, při kterých se skrze zpomalené záběry, rozostřenou kameru a rozjímavý hudební podkres dostáváme k pocitům aktérů a máme možnost zahlédnout střípky jejich duší.

Všechny tři roviny se střídají v pravidelných intervalech, až najednou naskočí závěrečné titulky s autentickými záběry skutečných předobrazů Bruna a Malika a jejich svěřenců. A jsou to paradoxně až tyto záběry, které ve vás vzbudí ty patřičné emoce, neboť film sám o sobě vám nic takového svou dokumentárností nedovolí. A je to velká škoda, protože odvaha, s níž se Nakache a Toledano pustili do ožehavé problematiky, je nesporná a herecké projevy (zejména ten Vincenta Cassel) vás okamžitě strhnou. Chápu, že se tvůrci rozhodli jít jinudy než v Nedotknutelných Jejich svědectví je však v tomhle podání až příliš nefilmové.