Vřískot letos slaví třicet let. Tahle série zažila skvělé i slabší časy, ale vždycky se z těch přešlapů dokázala oklepat. Ghostface je dnes stejně ikonický likvidátor jako Freddy, Jason nebo Michael, už dávno mu nestačí jeho vlastní série a hostuje třeba i v počítačových hrách, vřískalo se i v seriálech a do kina se chodí dost na to, aby nikdo nepochyboval, jestli má tahle značka pořád zvuk, nebo už jen dojíždí. Samozřejmě tomu pomohl fakt, že po Wesi Cravenovi se pátého a šestého dílu ujali šikovní Radio Silence a že fungovalo i předání pochodně nové generaci hrdinů. 

Se sedmičkou se ale vracíme víceméně ke kořenům. Jestli to byl plán, nebo ne, to ví asi jen ve studiu, kde měli s posledním Vřískotem spoustu nepříjemných problémů (Melissa Barrera šla od válu, původně najatý režisér Christopher Landon taky) a za kameru se usadil Kevin Williamson, scenárista, který Vřískot vymyslel a poprvé a naposledy režíroval film v roce 1999. Což je nakonec na aktuální sedmičce to nejlepší a zároveň nejproblematičtější. 

Na scénu se vrací Sidney Prescott, ta si dala minule pauzu, a tentokrát je opět za hlavní hvězdu. Hrdinové a hrdinky z pětky a šestky si až na dvě nepříliš podstatné a už od pětky lehce otravné výjimky dávají pauzu a vracíme se ke kořenům. Ale jdeme i dopředu. Sidney žije klidný život v malém městě, za manžela má poldu (což se hodí, když vám jde občas po krku magor s nožem) a vychovává dceru Tatum, s níž má dost napjatý vztah. Pak se však její minulost znovu ozve, vypadá to totiž, že Stu Macher, kterému v jedničce usmažila kebuli televizí, přežil. A hodlá po třiceti letech dokončit, co kdysi začal a podat si i novou generaci. 

Williamson se tak pokouší uzavírat kruh a vrací se na úplný začátek a malinko si tentokrát utahuje i z nostalgie. A nejen kvůli Macherovi, opět totiž dojde na sympatickou maloměstskou atmosféru, puberťáky, jimiž mlátí hormony, i na notné citace prvního filmu. Ale samozřejmě si nevystačí jen s pomrkáváním a variacemi na známé scény, Vřískot byl vždycky trošku chytřejší. A má vcelku zajímavý svět. Už ve dvojce se pracovalo s „filmem ve filmu“ a slasher Stab, který ve filmovém universu vznikl podle masakru ve Woodsboro, tvůrci využívali poměrně kreativně. Williamson jde tentokrát ještě dál a mnohem víc využívá samotnou Sidney a její reakce na to, že se z ní stala celebrita a že krom filmů, o něž nestála, a mediální pozornosti, o niž stála ještě méně, je dnes celebritou, o které se píší knihy a točí podcasty. Což s sebou přináší riziko, že zase někomu rupne v bedně a bude jí chtít rozsekat na maděru. 

Williamson se navíc pokouší otevírat podobné téma jako nový Halloween (ten první) a řeší trauma hlavní hrdinky a především to, jak se přenáší na její nejbližší. Nejde tak na dřeň jako v případě řádění Michaela Myerse, ale vztah Sidney a Tatum v tomhle směru funguje dobře, čemuž pomáhá i Neve Campbell, která tu je jako Sidney konečně trošku komplexnější. 

Potíž je, že zatímco Williamson – scenárista odvedl dobrou práci, Williamson – režisér úplně ne. Pokud bychom řešili čistě hororové propriety, je nový Vřískot asi nejslabším kouskem série. Krom vcelku efektní úvodní scény se tu totiž tvůrci snaží co nejrychleji utéct od budování napětí, možná i proto, že jim samotným došlo, že jim to moc nejde. Obvykle se tak v hororových scénách co nejrychleji pádí k nějaké naháněčce nebo samotnému zabíjení, které je sice o řád brutálnější než dřív (scéna v divadle se hodně povedla), ale atmosféra, vyvolávání strachu a nervozity tu prostě moc nefungují, protože se jim nikdo příliš nevěnuje. V klidnějších scénách se navíc Williamson nezmůže na žádný zajímavý režijní nápad a jednoduše nechá postavy mluvit a stříhá z ksichtu na ksicht. A výsledku nepomáhá ani fakt, že mezi omladinou se jen těžko hledá nějaká vyloženě zajímavá postava a přiznám se, že dvě z nich jsem si až do poloviny pletl. 

Ale to podstatné naštěstí pořád funguje. Sydney je fajn a potěší vidět Neve Campbell opět v centru dění. Co se týče samotných vražd, sympaticky se tu přitlačilo na pilu v krvavosti a i nový Vřískot nabídne pár zajímavých scenáristických nápadů, funkční černý humor, lekaček a dostatek rozsekaných, ubodaných a vykuchaných postav. A taky dost možná nejabsurdnější finále s až komickým motivem zloducha, u něhož si nejsem jistý, kolik lidí si ho dovede užít. Na druhou stranu tyhle experimenty a snahy jít občas hodně za hranu k téhle sérií patří. Plus mínus všechno funguje tak, jak má a jak by u téhle značky mělo. Jen je od začátku evidentní, že Williamsonovi to jde přeci jen o dost lépe za klávesnicí než za kamerou a že u případné osmičky by nebylo od věci na to myslet.