Minulý rok jsem tu vytáhl srovnání prvních reakcí na Fincherova Zabijáka s prvními reakcemi na Linklaterova Hit Mana, kdy oba „snímky Netflixu“ s podobnou tematikou nájemných vrahů nakonec v souboji očekávání dopadly tak trochu naopak. Zatímco Fincherův drzý thriller leckoho zaskočil svou jednoduchostí, Vrah naoko – jak snímek český distributor překřtil – univerzálně bavil zahraniční kritiky svou lehkostí, skvělými hereckými výkony, parádní chemií i tím, jak vlastně příběh nemá úplně tradiční vývoj a zahrnuje i temnější momenty.

Za sebe dnes můžu říct, že v tomhle klání přece jen nakonec stojím za Fincherem, to ale nic nemění na tom, že Vrah naoko je setsakra povedená jízda, která nepotřebuje mnoho k tomu, aby fungovala, jak má, a své největší přednosti přitom zvládá těžit na maximum prakticky po celou stopáž. Ale hezky popořadě.

Film vypráví o rozvedeném, samotářském a společensky ne úplně zběhlém profesorovi psychologie a amatérském ajťákovi Gary Johnsonovi (ulízlý Powell), který si jako vedlejšák vydělává tím, že pomáhá policii při odposleších. Když ale na detektiva Jaspera pracujícího v utajení (výborný Austin Amelio) vyleze nějaká ošklivá věc, je to zničehonic Gary, na koho se policie obrátí, aby se začal vydávat za nájemné vrahy a pomáhal tak dopadnout ty, kteří jejich služby vyhledávají.

Námět vychází ze skutečného příběhu, který před lety Linklatera zaujal v novinách, přičemž scénář nakonec napsali s Powellem dohromady. Jedná se tedy o jejich společné dítě a ten zápal pro věc je něco, co na filmu divák cítí od prvních vteřin. Každopádně poté, co Powell vystřídá několik vtipných kostýmů (jednou je potetovaný redneck, pak uhrovatý podivín, jenom aby následně přišel jako moderní verze Willise z Můj soused zabiják), se seznámí se záhadnou Madison (Adria Arjona), která si chce najmout služby Rona (to je ta poslední identita), aby se zbavila svého manžela.

Od jejich setkání snímek maličko změní směr (tvůrci připustili, že si ten skutečný příběh lehce přibarvili) a začíná fáze žhavého dovádění s nadrženou letuškou apod., kdy Linklater prakticky odnikud rázem vytahuje jednu z nejvíc sexy romancí za poslední roky. Smyslná Arjona ale nezáří jen v podvazcích, herečka portorikánského původu tady konečně dostává větší prostor, aby mohla dát na odiv i něco ze svého hereckého umu, a je tak k Powellově chameleónovitému hrdinovi skvělou protiváhou, někdy půvabnou a nevinnou, později maličko vyšinutou až děsivou. 

Právě její postava působí ve filmu jako takový mírně chaotický prvek, díky němuž lze jen těžko předvídat, kam se příběh ubere dál. Filmu se díky tomu daří držet napětí, kterak se s přibývající stopáží začínají věci komplikovat, falešné identity prolínat, a dokonce dojde i na jednu opravdovou mrtvolu. Nálepka romantické komedie pak sedí i v samotném závěru, kde však film nabere o něco temnější obrysy.

Co asi může leckoho mírně zklamat, je absence jakékoli akce. Film by svým tématem možná po nějaké akční scéně volal, ostatně na začátku k tomu i některé scény svádí, kterak vidíme Powella trénovat střelbu apod., nakonec je to však celé daleko komornější a scénář se spíš snaží o to zachovat si nějakou autenticitu jak v postavách, tak dialozích než o nějaké pokusy divákovi zvýšit tep tím, že před něj třeba hodí honičku nebo pár explozí. Je znát, že Netflix v případě Hit Mana pouze zakoupil práva, protože film se vyloženě vyhýbá trendu zavděčování se jakýmkoli algoritmům. Což ale může diváky zvyklé právě na takové filmy taky ve finále zaskočit a paradoxně jim tak připadat „nudné“.

Žádná z výše zmíněných věcí mi však nebránila v tom si maximálně vychutnávat každou jednotlivou interakci mezi Powellem a Arjonou, bavit se uvolněnými dialogy nebo sledovat vedlejší postavy, kterak se marně pokouší dostat ústřednímu páru na kobylku. Zápletka skvěle odsýpá, navíc si s přehledem ospravedlní svoji 113minutovou stopáž, a byť mám pocit, že se film v závěru až příliš snadno vyhnul jakési zodpovědnosti spojené s takovým koncem, je to skutečně jen drobná vada na kráse jinak parádně šlapajícího romcomu, který definitivně ztvrzuje status Glena Powella jako vycházející hvězdy. Jestli mě něco dokázalo přimět těšit se na Twisters, bylo to rozhodně tohle.