Vlkodlak to od začátku neměl snadné a v jednadvacátém století bychom našli jen málo filmů, které vznikaly v podobných porodních bolestech. U remaku hororové klasiky se střídali režiséři, přetáčelo se, dotáčelo se a kdy by měl mít film premiéru, netušili většinou ani sami tvůrci. Navíc se někomu podařilo utopit v téhle divácky nepříliš atraktivní látce opravdu obrovské peníze a zisk a úspěch by očekával snad jen ten nejnaivnější producent v Hollywoodu. Jednoduše řečeno – Vlkodlak mohl jen příjemně překvapit. Nepřekvapil.

Na druhou stranu se ale ani nedá říct, že by šlo o vyložený průšvih. Předělávka hororové legendy je jen a pouze předražená podívaná, jež se tváří jako něco významného, důležitého a někdy snad i umělecky hodnotného, avšak ve výsledku nenabídne nic, kvůli čemu by měl člověk vzpomínat na to, jak strávil necelé dvě hodiny v kině. Filmový Vlkodlak z roku 1941 patří mezi žánrovou klasiku a právem se řadí mezi nejlepší a nejdůležitější hororové filmy vůbec. O jeho mladším bratříčkovi můžeme říct maximálně to, že je přinejlepším průměrný. A zatraceně předražený.

Rozpočet je však to nejmenší, co by mělo diváka zajímat, konec konců to nejsou jeho peníze. Potíže by mohl mít s jinými věcmi. Vlkodlak člověka v podstatě nikdy nestrhne. Na to se v něm až příliš často přehazuje výhybka mezi seriózním dramatem a akčním béčkem. Dnes se můžeme jen dohadovat, jestli tvůrci chtěli spojit tyhle dva žánry a nepovedlo se jim to, nebo zda za to mohou problémy během vzniku filmu. Fakt je ale ten, že Vlkodlak nedrží pohromadě. V jednu chvíli se Joe Johnston pokouší odkazovat na Shakespeara a děsit diváky záběry na potemnělou oblohu (což fungovalo možná před sedmdesáti lety), o pár minut později bez okolků trhá lidem ruce a nechává Benicia Del Tora požírat jejich vnitřnosti. Díky téhle rozpolcenosti nefunguje film jako celek a za celých sto minut pořádně nepustí diváka dovnitř.

Jakoby náhodně se tu střídají dlouhé dialogové scény, jejichž cílem snad bylo donutit návštěvníka kina soucítit s hrdiny a prožívat s nimi jejich muka, s momenty, kdy se na veškerou snahu o umění z vysoka kašle. U Vlkodlaka se až podezřele často dostaví pocit, že jste v kině něco prospali. Jednu chvíli se režisér zabývá krutým dětstvím mladého Lawrence Talbota, jeho tajemnou minulostí, složitým vztahem s otcem a náklonností k (téměř) švagrové, o chvilku později už ale běhá ten samý Talbot po lesích a trhá lidem končetiny na potkání. Bohužel přechody mezi těmito dvěma styly jsou až příliš rychlé a násilné, jako kdyby zákeřný střihač ukradl každou pátou minutu z filmu. Prostě tam chybí něco, co by spojilo film A, tedy film, v němž se odkazuje na filmovou klasiku, kde se vedou dlouhé dialogy mezi oscarovými herci a kde se spoléhá na někdy možná až příliš extrémní (ale sympatickou) vizuální stylizaci, a film B, v němž jsou tak průhledné lekačky, že by nevyděsily ani děcko, jež si spletlo v kině sál, potrhaná lidská těla, urvané hlavy a dialogy jak z filmů s Casperem Van Dienem.

Ale popravdě –  až taková hrůza Vlkodlak není a některé věci si pochvalu zaslouží. Joe Johnston rozhodně na jedničku zvládá akci a minimálně scéna, ve které se monstrum utrhne při předváděčce v blázinci a vyrazí na obchůzku po nočních londýnských ulicích, je hodně povedená. Johnston se nebojí krve, má nápady a když už ve Vlkodlakovi na akci dojde, většinou je na co koukat. Vše je přehledné, rychle to odsýpá a kašle to na logiku. Když se navíc zjeví na scéně zarostlý drsňák Hugo Weaving, začne si člověk přát, aby při natáčení někdo řekl „kašleme na umění, umíme akci a máme slušnou masku vlkodlaka, uděláme z toho stylovou našlapanou pecku.“ Potenciál tu byl.

Ale nedopadlo to. Krom zmíněných akčních scén, Weavinga a zábavné vizuální stylizace si pochvalu zaslouží snad už jen Benicio Del Toro, jehož charisma funguje bez problémů celý film a snadno díky němu člověk přehlédne, že Emily Blunt to hraní moc nejde a Anthony Hopkins nejspíš začal na stará kolena holdovat lehkým drogám. A taky že to celé nedává moc smysl. A že to není vůbec děsivé. A že dialogy jsou často až otravně zbytečné. A že to vlastně celé akorát docela hezky vypadá a v akčních scénách solidně šlape. A to je při pohledu na rozpočet, obsazení a čas, který byl Vlkodlakovi věnován, docela málo.