Režisérka Barbora Chalupová si pro své dokumentární tituly tradičně vybírá aktuální témata, která mají tendenci ve společnosti hlasitě rezonovat. Nejjasněji to patrně bylo znát na spoluautorství třaskavého dokumentu V síti, jenž poodhalil, jací tvorové se schovávají za zprávami, které z nezletilých dívek mámí nahé fotografie či setkání. I Zákon lásky si bral na paškál ryze současné téma, kterým je manželství pro stejnopohlavní páry. Dokument pojednávající o platformě , na níž mohou lidé prodávat jakýkoliv obsah, je tak další logickým krokem v její kariéře. OnlyFans se totiž napříč časem stalo synonymem prodávání erotické tvorby, čehož u nás údajně využívá téměř 200 tisíc lidí. Možnost si virtuálně osahat to, jak vypadá vztah, je totiž pro určitou část společnosti vítaná a jinak nedostižná. 

A právě o tom dokument Virtuální přítelkyně dle vyjádření režisérky pojednává. O samotě za monitorem a o touze vyniknout a ukázat se. Pro demonstraci těchto témat pak byly zvoleny tři ženy, které vlastní erotický obsah na OnlyFans tvoří a byly chtivým dokumentárním štábem sledovány po dobu jednoho roku. A to jak během tvorby samotného obsahu nebo komunikace s fandy a předplatiteli, tak během rozjímání nad tím, co s nimi vlastně prodávání intimity dělá. 

Chalupová si pro svůj dokument zvolila triptych rozličných hrdinek. První z nich je jednou z nejslavnějších tvůrkyň na slovenském OnlyFans a na sociálních sítích se těší velké podpoře. Druhá je maminkou malého dítka a svou tvář skrývá pod kuklou. A třetí hrdinkou je stydlivá žena, která bojuje s nedostatkem příznivců i vlastním sebevědomím. Napříč dílem tak sledujeme poměrně širokou paletu emocí i přístupů k prodávání lásky.

Protože právě umělá láska a její nárůst se zdají býti nejen hlavním sdělením dokumentu, ale i hlavním smyslem OnlyFans. Má-li Virtuální přítelkyně sloužit jako vysvětlení toho, proč je platforma tak oblíbená a proč jsou mnozí ochotní platit značné sumy za erotický obsah, který je na dvě kliknutí zdarma, pak film svůj účel plní. Nejde o nahotu. Jde o intimitu a simulaci vztahu. O každodenní dotázání se, jaké měl člověk ráno a jak se má přes den. OnlyFans neposkytuje jen prsa, poskytuje zájem a dojem vztahovosti, podobně jako když si chtiví fandové zaplatí na ComicConu rovněž značnou sumu za to, že si s nimi jejich oblíbená celebrita plácne. Potřeba emocí je mocná. A film to velmi vhodně demonstruje.

Bohužel se toto vskutku podnětné téma v dokumentu schovává pod nánosy jisté blockbusterovosti. U filmu V síti byl poměrně výrazný varovný a edukativní prvek, který zdvihal prst a pojmenovával důležitý jev, jenž mohl ohrozit velmi zranitelnou skupinu. Virtuální přítelkyně však nic takového neposkytuje, edukaci ani pojmenovávání tíživého tématu tu vyjma poukázání na nedostatek intimity nenajdeme. Film místo toho divákovi předkládá výjevy, které jsou sice zajímavé i zábavné, ale málokdy výrazně objevné. Lákavě znějící otázky, jako žárlivost partnerů či co na maminčinu kariéru řekne její dítě, jsou ve filmu sice nastoleny, ale přejdou se pár ledabylými větami. Nelze se tak zbavit dojmu, že účelem filmu je více bavit a prostě jen pojmenovat aktuální téma, než jakkoliv kohokoliv rozvíjet.

I to jistě může být smyslem dokumentárního snímku, je nicméně škoda, že se plýtvá tématy, která jsou ve spojení s komunitou okolo OnlyFans opravdu podstatná. V jednu chvíli například sledujeme rozvíjející se vztah mezi jednou z tvůrkyň a jejím oddaným fandou, který jí neváhá jen tak zaplatit luxusní pobyt. Jeho vysvětlení, že v reálných vztazích se již několikrát spálil, a tato substituce mu tak naprosto vyhovuje, dává na chvíli nahlédnout do hlavy lidem, pro něž musí být samota tak trýznivá, že si za naplnění této potřeby musí platit. A jde o ten zdaleka nejzajímavější moment celého filmu, neboť se také poprvé dostavuje i dojem reality. Do soukromí jednoho z předplatitelů nahlédneme i napřímo a to, jak emotivně reaguje na svou milovanou koupenou přítelkyni, je nesmírně záživné a o dnešní době velmi vypovídající.

Virtuální přítelkyně ale opět téma nechává ležet a daný dojem realističnosti se znovu již dosáhnout nedaří. Film totiž značnou část stopáže působí velmi uměle a nastavovaně. Prakticky žádná rozmluva mezi autorkami a jejich partnery nepůsobí přirozeně a autenticky, vše naopak působí, jako kdyby před scénou dostali aktéři jasné zadání: "Teď mluvte o tomhle,", čímž se často dostavuje jakýsi tragikomický nádech všech interakcí. Partneři autorek tu sice dostávají prostor, nicméně z každé scény vycházejí jako uťápnutí jelimani či flegmatičtí chlápci, kteří nevyvolávají zájem, ale působí jen jako atrakce pro diváka. Komika je ostatně něco, co se s filmem rovněž nevyhnutelně pojí, neboť prakticky žádná scéna, v níž partneři tvůrkyň reagovali na kariéru svých drahých poloviček, se neobešla bez bujarého smíchu publika. Opět tak jde o situaci, kdy dokument nastolí podnětnou otázku, která se následně ztratí v potřebě bavit či šokovat dalším hodnocením penisu.

Přehrajte si trailer Dokument tak mnohdy bohužel působí velmi povrchně, neboť největší prostor opravdu dostávají na první pohled zábavné, v jádru však poměrně banální sdělení. U všech tří protagonistek pak dostáváme jakýsi dějový oblouk, ale nedostatečné prozkoumání načrtnutých témat, jako psychické problémy či touha se překonat, opět nedostávají prakticky žádný prostor. Film je tak přehlídkou dobře vypadajících, mnohdy velmi komických i zajímavých interakcí, které ale nic opravdu nového neříkají.