Čeští diváci mohou z podivných a koronavirem zaviněných důvodů vidět finskou novinku Víkend na chatě jako první na světě. Jedná se o celovečerní debut Jenni Toivoniemi, která zatím nejvýrazněji slavila úspěchy na Berlinale a Sundance s kraťasem Treffit. Podle vlastního scénáře zpracovává téma, jež má zjevně osobně prožité. A na výsledku je to hodně znát.

Jednoduchá zápletka sleduje skupinu osmi přátel, kteří se sjedou na venkovské sídlo, aby oslavili narozeniny jedné z nich. Skupinka se zná velmi dlouho, a tak jsou mezi nimi přiznané i nepřiznané páry, milenecká minulost a samozřejmě také spousta potlačovaných citů a traumat. Většině přátel je kolem pětatřiceti, a tak musejí čelit určitému bilancování. Mají za sebou nepovedená manželství, lítost z nenaplněného potenciálu i nejistotu ohledně budoucnosti, která nenabízí tolik možností jako před deseti či patnácti lety.

Zádumčivá finská nátura se projevuje spíše mezi řádky, na povrchu se jedná o dynamickou konverzačku, jaké známe třeba i z naší kinematografie. Trudomyslná severská povaha je vyjádřena méně nápadně a v tomto případě je trefně překryta vrstvou hraného optimismu. Lidé s blížící se krizí středního věku si většinou odmítají přiznat nevyhnutelnost stárnutí a těžko se smiřují s tím, že by měli zmoudřet a usadit se. Pod trefně odpozorovanými dialogy se tedy skrývá velká melancholie a nostalgie po časech, které se už vrátit nemohou.

Z obsazení zaujme živočišná energie Eera Milonoffa (Tina a Vore, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho) i fyzické přednosti Christiana Hillborga, novináře ze seriálu Most (toho švédského). Celý herecký ansámbl však působí sympaticky a nenuceně pomáhá vytvářet atmosféru klasické indie dramedie v duchu americké nezávislé scény. I audiovizuál se spoléhá na občasné zpomalovačky, impresionisticky zdůrazněné odkvétání přírody či soundtrack složený ze starých světových hitů i finských lidovek. Touha zazpívat si Forever Young vyznívá smutněji než kdy dřív a navzdory komediálnímu zarámování je výsledek procítěně trpký.