Bizarní Zločiny budoucnosti nedávno poněkud zpochybnily, zdali slavný kanadský samorost David Cronenberg stále patří do režijní áčkové ligy, zároveň však připomněly některá jeho dřívější (a notně povedenější) díla. Mezi ně bezesporu patří i Videodrom z roku 1983, který v řadě ohledů předběhl svou dobu a naznačil jevy, jež naplno zažíváme až dnes.

Snad i proto snímek v kinech propadl a až časem si díky prorockému vyznění vydobyl status kultovky. Cronenberg natočil extrémní film upozorňující na rizika extrémních filmů, potažmo audiovizuálních obsahů obecně. Podařilo se mu trefit optimální hranu mezi exploatací a umělecky podnětným dílem, i když kvůli množství nahoty a násilí měl nakročeno spíše k tomu prvnímu. Navzdory hojnému výskytu dnes už směšně malých televizních obrazovek a obstarožních VHS kazet však Videodrom působivě staví na principech fungování médií, jež vůbec nezastaraly.

James Woods ztvárnil Maxe, ředitele malé televizní stanice vysílající hlavně erotické a násilné programy. Max se zaštiťuje tím, že lidem dává to, co skutečně chtějí, a díky tomu mohou diváci ventilovat své niterné tužby bezpečným způsobem; ve skutečnosti mu však jde hlavně o vlastní výdělek a moc. Paralely se současnými mediálními molochy a vlastníky sociálních sítí postavených na zneužívání slabostí lidského mozku tedy snad ani nelze nevidět.

Maxovu technikovi se podaří naladit program s pirátským vysíláním z Malajsie, kde dochází ke zdlouhavému mučení a následnému popravování nevinných osob. Časem se ukáže, že zobrazené materiály nejsou nahrané, nýbrž se jedná o skutečné snuff filmy. Max považuje bezbřeze násilné obsahy za budoucnost televize a začne pátrat po původu tohoto kanálu zvaného Videodrom.

Netrvá dlouho a smyčka kolem Maxe se začne utahovat. Jeho nová přítelkyně Nicki (svůdně zahraná zpěvačkou kapely Blondie Debbie Harry) se chce natáčení Videodromu zúčastnit, ale následně se po ní slehne zem. Stopy vedou k mediálnímu teoretikovi Brianu O´Blivionu, jehož podivné jméno je zcela v souladu s tím, že s druhými komunikuje pouze prostřednictvím televizní obrazovky. Max se dostává do stále bizarnější spirály situací, u nichž nedokáže rozeznat skutečnost od halucinací způsobených televizním vysíláním. Co je realita a co konspirace?

O´Bliviona, podle něhož je televizní obrazovka novou rohovkou lidského oka, Cronenberg vymodeloval na základě slavného mediálního teoretika Marshalla McLuhana, s nímž se setkal během studií na Torontské univerzitě. Snímek vychází z představ mocných médií, jejichž dlouhodobému a nenápadnému vlivu se jedinec vlastně nemá šanci ubránit. Tak se především o působení televize uvažovalo v 70. letech a i v tomto filmu vidíme televizní médium jako neviditelnou mocenskou strukturu tlačící své publikum k pokřivenému vnímání reality.

Propojením materiální skutečnosti a mediální reprezentace reality dokázalo toto dílo převést vlivné myšlenky (a především obavy) výzkumníků médií do nejen atraktivního, ale přímo zábavně brakového filmového jazyka. V nadčasovém snímku vidíme i prvky virtuální reality a dodnes fascinující jsou též vizuálně strhující metafory: Například centrum pro bezdomovce tudíž místo jídla nabízí možnost chvíli sledovat televizi, čímž dává jasně najevo, co dělá domov domovem. Za pozornost stojí i chytrá tematizace toho, jak jsou vědci odříznutí od života lidí, k nimž by měli promlouvat, což se projevuje O´Blivionovou neochotou komunikovat s lidmi naživo.

Ke konci ani ne hodinu a půl dlouhého snímku ubývá satirických rýpnutí do násilní v médiích i podvratného variování noirových motivů a Cronenberg se s rostoucím Maxovým šílenstvím uchyluje do své milované sféry body hororu, kde se prolínají neživé technologie s křehkým lidským tělem. Z dnešního pohledu praktické efekty značně zastaraly, přesto svou groteskností dovedou stále znepokojovat zcela v souladu s Cronenbergovou filosofií, že diváka nejvíce vyděsí proměny lidského těla.

A to ještě byla z finálního střihu odstraněna scéna, kde ženám rostou penisy – vedle momentu, kdy se Max stane živoucím videopřehrávačem a v břiše se mu objeví zdířka pro kazety nápadně připomínající vagínu, se tak jedná o další potvrzení toho, že rodák z Toronta se v počátcích kariéry rozhodně nebál bourat sexuální i společenská tabu. Přitom už Maxovy komentáře z úvodu filmu, že soft porno „v dnešní době“ přehlcené podněty už nikoho nevzruší, a tak je potřeba přistoupit k extrémnějším obsahům, dovedou zasáhnout diváka v třetí dekádě 21. století s nečekanou úderností. Videodrom tedy není pouhým varováním před přetechnizovanou dobou, nýbrž věčnou připomínkou toho, že z lidské potřeby posouvat hranice bude vždy někdo chytřejší, bohatší a zákeřnější chtít profitovat.