„Atmosféra se blíží jedničce, děj navazuje na Promethea a blbý je to zhruba na úrovni Rychle a zběsile.“ Nebojte, to není shrnutí nového Vetřelce. Tato slova jsem kdysi vyslal na adresu posledního Vetřelce z rukou Ridleyho Scotta, který mi osobně sice nijak neublížil, ale asi se všichni shodneme, že v rámci série posunul laťku zbytečně nízko a ve výsledku to jednoduše nebyl moc dobrý film. A to jsem myslím ještě v tom umírněnějším táboře.

Přetočme list, Scott šel od válu a na jeho místo nastoupil před pár lety Fede Alvarez, režisér relativně úspěšných hororů Lesní duch nebo Smrt ve tmě, které se ale nějaké univerzální chvály nikdy nedočkaly. Mnozí tak už pochopitelně ani nedoufali, že by ještě z vetřelčí série mohlo vzejít něco dobrého. S příchodem prvních trailerů a taky ohlasů se nicméně ten sentiment začal opatrně měnit a krátce před premiérou to naopak vypadá, že jsou fanoušci připraveni dát novému dílu zase šanci. Je tedy skutečně o co stát?

Krátká odpověď zní ano. V té delší nicméně padnou i nějaká ta „ale“. Začneme hezky popořadě. Příběh se točí okolo party mladých dělníků a dělnic z jedné lidské kolonie několik desítek světelných let od Země, kteří si tak trochu andorovsky (pojďme šířit slovo boží) uvědomí, že je Weyland-Yutani korporát doslova zotročil, a pakliže nevezmou osud do vlastních rukou, pravděpodobně se z planety nikdy nedostanou živí. Čirou náhodou je zrovna na orbitě opuštěná vesmírná stanice, která by mohla obsahovat vybavení umožňující naší partičce odletět za rájem. Mise je tedy narýsovaná, potravu pro facehuggery, xenomorphy a další možné fešáky bychom měli a zbývá jediné – přečkat zbytečně zdlouhavou expozici a skoro až procedurálně složitou výpravu do nitra stanice, než se konečně začne něco dít.

Což o to, film vypadá od prvních sekund famózně a ten retro osmdesátkový vizuál plný praktických efektů, ručně vyrobených kulis a fantastického nasvícení je něco, z čeho budou filmoví fanoušci snad univerzálně nadšení – zaslouženě. Rozjezd je ale skutečně pomalý a byť jsem si cenil snahy o rozšíření mytologie okolo Weyland-Yutani v tomto období (děj je mimochodem zasazený mezi jedničku a dvojku), zase tolik zajímavého se tam neřekne ani neukáže. Vadí to primárně proto, že Alvarez nedokáže tento omezený a důležitý prostor využít k tomu, aby postavil dostatečně silné emocionální základy pro pozdější vyvražďovačku, takže když na ni pak podle očekávání dojde, je to celé jaksi bez šťávy.

A to je další problém. Jelikož se režisér, nepochybně obří fanda série, soustředí na to, aby dávkoval odkazy a obecný fanservice vycházející ze všech předchozích dílů (včetně herního Isolation), nezbylo místo na jakákoli větší překvapení. Když se do první lidské postavy zaboří facehugger, ostatní sice ještě nevědí, co bude následovat, my diváci ovšem ano. Snímek tak mnohdy selhává ve vytváření elementárního napětí, protože pokaždé víme přesně, co se bude dít dál – a ono se to samozřejmě i děje.

Většinu stopáže si tak v zásadě můžeme odškrtávat povinné zastávky napříč celou ságou, přičemž jen výjimečně přijde Alvarez s něčím vlastním. Což je škoda, protože když už na to dojde, je to zpravidla skvělý moment či scéna. Třeba když postavy začnou využívat gravitaci k tomu, aby si poradili s vetřelčí kyselinou, která by jinak udělala díru do lodi a okamžitě všechny zabila. Stejně tak baví i nový syntetik Andy s tváří Davida Jonssona, který za film vystřídá hned několik poloh, ve všech je skvělý, pokaždé nepředvídatelný, a nakonec slouží jako jeden z mála zdrojů srdíčka v tomhle filmu. Jinými slovy je obří škoda, že Alvarez věnoval tolik času snaze, aby Romulus vypadal a dělal co předchozí filmy, místo toho, aby přicházel s vícero vlastními nápady. Snaha se všem a možná především Scottovi zavděčit jej tady tzv. kouše do zadku.

Abych zase nezněl příliš kriticky (od toho tu budou jiní), herecká sestava je opravdu parádní. Kromě výše zmíněného Jonssona je tu hvězdou pochopitelně Cailee Spaeny, která na mě udělala dojem už v Mare z Easttownu a pak v Občanské válce, jenom aby tady definitivně potvrdila, že se řadí mezi nejzajímavější mladé herečky současnosti. Její postava Rain není silnou ženskou hrdinkou, protože to tak scénář (a historie franšízy) vyžaduje, ale protože dokáže projevit lítost, dělá chyby, není fyzicky nejzdatnější ze všech, ale zároveň je chytrá, šikovná a v momentech krize nezpanikaří. Vizuálně ji pak Alvarez samozřejmě záměrně zabírá tak, aby vypadala co nejikoničtěji, připomínala od pohledu Ripleyovou a divákovi co nejvíc přirostla k srdci. Což se i díky perfektnímu herectví od Spaney krásně daří.

Onen vychvalovaný třetí akt pak není tak strhující, jak některé první reakce dělaly, že je. Zase je třeba stát nohama na zemi. Pokud budete čekat nějaké epické akční hody – nedostanete je. Stejně tak se nedostavují nějaké přehnané gore orgie. Jako horor to je vlastně docela chill, z velké míry kvůli tomu, co už jsem výše popsal. Tady se možná budou divácké názory a vkus rozcházet – mně totiž popravdě tento aspekt nechyběl, není to pro mě tak důležitý faktor. Když už jsem byl něčím skutečně zhnusen, bylo to posledních zhruba deset minut, kdy se přešlo do full WTF ridleyovského módu, který jsem si teda dosyta užil.

Přehrajte si trailer Když to shrnu, vycházel jsem z kina vlastně spokojen. S výhradami k několika detailům, například jedno konkrétní použití CGI za mě bylo naprosto zbytečné a spíš filmu ubíralo, než aby jej obohacovalo. Zároveň jsem přemýšlel nad tím, jestli vůbec můžeme ještě od Vetřelce dostat něco lepšího, než co vlastně naservíroval Alvarez s Romulem. Ono to totiž do velké míry připomíná posledního Predátora od Trachtenberga. Samostatný příběh jen lehce napojený na hlavní sérii a následný playlist sestavený z těch největších hitů v lahodném (tady skoro až dechberoucím) audiovizuálním balení. Příběh funguje, postavy baví a nikdo nedělá nic vyloženě špatně. Otázka je, jestli se s něčím takovým spokojíte. O moc lepší už to ale podle mě nikdy nebude.