Po úspěšném uvedení na Berlinale se komorní soudní drama dostalo i do Karlových Varů a z nich míří do našich kin. A ačkoli jde o poměrně nenápadný titul, pod jeho povrchem dříme obrovská energie, dalece přesahující přímočaré zaškatulkování coby filmu-argumentu. Na první pohled jej totiž lze smést ze stolu jako hrané upozornění na problémy spojené se sexuálním zneužíváním v rodinách – něco takového je totiž velmi obtížné u soudu dokázat a množství skutečně odsouzených jedinců značně neodpovídá množství provedených zločinů.

Celovečerně debutující duo Arnaud Dufreys a Charlotte Devillers se může opřít o zkušenosti druhé jmenované, jež sama pracuje ve zdravotnictví s oběťmi sexuálního zneužívání. Je tudíž v kontaktu nejen s utrpením, které takové činy přinášejí, ale i s belgickou justicí, jež bývá v takových případech obdobně bezzubá jako soudní systémy jiných zemí.

Na to naráží také protagonistka předkládaného fikčního příběhu, který je kompilací několika skutečných. Alice je matkou dvou dětí, téměř dospělé Lily a desetiletého Etienna. Zatímco s dcerou nejsou (vyjma v pubertě běžného kolísání školního prospěchu) větší problémy, vývoj Etienna je zjevně složitější, pravděpodobně z důvodu sexuálního zneužívání. Z nepřímých indicií Alice vysuzuje, že se provinil odcizený otec obou dětí, avšak kvůli nedostatku důkazů se trestní stíhání nepříjemně protahuje. Otec zatím podává stížnost k opatrovnickému soudu, že se momentálně nemůže se svými dětmi stýkat.

A právě bezmála hodinové sezení obou rodičů, jejich právních zástupců a soudkyně, jež má rozhodnout o případném obnovení styku mezi dětmi a otcem, tvoří jádro celého snímku. V podstatě v reálném čase se dočkáme výpovědí všech zainteresovaných, avšak toto zdánlivě mechanické formální rozhodnutí je mnohem poutavější, než by člověk zprvu čekal.

Jednak je totiž velmi zajímavé sledovat, jak je možné vystavit velmi subjektivní a zkreslenou výpověď na základě zdánlivě objektivní argumentace. Většinu situací v životě totiž lze interpretovat různými způsoby, vypíchnout z celku skutečnosti jen určitou výseč, zrovna se hodící do vytvářeného narativu. Ačkoli se tedy film nesnaží o nestranný pohled a od začátku nás emočně napojuje na matku, která dostává výrazně větší prostor, vyjádření otce i jeho advokátky působí rovněž přesvědčivě a rozumně.

Zároveň je také vtahující, jak spolu v různých okamžicích (ne)korespondují obraz a zvuk. Zatímco ve zvukové složce jsme vystaveni přívalu vycizelovaných tvrzení a pečlivě volených slov, na tvářích postav (a to jak těch aktuálně hovořících, tak i poslouchajících) vidíme pestrou paletu nevyřčených emocí. Největší pozornost je samozřejmě upřena na Alici ve vrstevnatém a procítěném podání Myriem Akheddiou, která perfektně ztvárňuje ustaranou matku, jejíž leckdy přepjaté chování lze snadno chápat tak, že je toho na ní prostě moc. Jenže vysvětlujte to soudu…

Jednoduchý a čitelný koncept se Dufreysovi a Devillers daří úspěšně naplnit, čemuž rozhodně napomáhá i střídmá stopáž pod 80 minut. Oproti formálně i tematicky rozmáchlejším Anatomii pádu či Případu Goldman, tedy dalším nedávným soudním dramatům z Francie, jde o sevřenou jednohubku, jíž se daří upozornit na konkrétní fenomén a úskalí jeho justičního uchopení způsobem, který je emočně katarzní i pro publikum. Když se soudkyně musí na konci hodinového sezení projít a vyvětrat, trefně tím vystihuje i diváckou potřebu setřást ze sebe tíživost případu a intenzitu jeho zpracování.