Gympl přišel do kin před sedmi lety, tedy v době, kdy kulminovala přílivová vlna českých teenagerských komedií o snowboarďácích, rafťácích a jiných frajerských panicích, co chtějí zasunout. Vorel se ovšem v prvé řadě pokoušel o generační výpověď a zamontoval do toho nějaký ten rap a humor z okruhu studentů a učitelů. Ačkoliv jsem z toho osobně nebyl bůhvíjak odvařený, většině mých vrstevníků se Vorel trefil do vkusu a Gympl považuje hodně mých známých za specifickou kultovku.

Zdá se proto logické, že se Vorel rozhodl ukázat, co je u oblíbených hrdinů nového a jak dospěli. Ale to budete muset jít na jiný film, Vejška vám na tyhle otázky neodpoví. Je to totiž Gympl přes kopírák, jen mají všichni více vrásek a svlékají se tam jiné holky. Ačkoliv filmy dělí sedm let, ve světě gymplu uplynul asi rok, maximálně dva. Za tu dobu se nezměnilo prakticky nic, jen ono školní prostředí a tím i název filmu. Vorel mladší i Mádl jsou stále ti stejní arogantní floutci, kteří nevědí, co s životem. Zatímco ten první tím vším tak nějak proplouvá s věčně otráveným výrazem, toho druhého stále vydržuje fotřík, takže si může užívat koksu a štětek. Mádl i tentokrát táhne celý film, ale nemá tolik prostoru jako v prvním díle, což ani není moc na škodu, protože hraje nesnesitelného idiota.

Není sám. Prakticky všechny postavy jsou karikaturami, které by v reálném světě nemohly existovat. Vorel jakoby se nemohl rozhodnout, zda bude Vejška nadsazenou sklepáckou etudou, v níž se můžou deklamovat dialogy jako z Kouře (znáte to: „Startky? Jsou móc dobrý.“), nebo sociálně-kritickou moralitkou. Nejraději by byla obojím, není ani jedním.

Zaprvé zde není ani jeden vtip. Čímž nemyslím, že by to bylo plné nepovedených vtipů, ale zkrátka zde není ani pokus o nějaký humor. Všechno jsou strašlivě banální a neustále se opakující situace ze života dvou znuděných chcípáků. Je to zkrátka krapet úsměvná a krapet trapná představa takřka padesátiletého Vorla o životě a problémech dnešní mládeže, jejíž život vypadá zhruba takto: v noci jdou sprejovat pod viadukt, pak se je snaží chytit policajti, přes den se flákají, večer zapaří a zafetují, aby šli další večer zase malovat. A tak pořád dokola, furt a furt, dokud se teda v posledních deseti minutách nestane víc, než ve zbytku předchozího děje. Film by tak potřeboval alespoň o dvacet minut navíc, aby nepůsobil jako halabala seslátané scénky.

Společensko-kritický rozměr Vejšky, to je taky bžunda. Kromě výkřiků o tý naší zasraný zemi je tu dále postava Krausova zkorumpovaného podnikatele, který si stýská, že už to není jako ve zlatých devadesátých, kdy šlo každého podmáznout. Celé to je asi tak analytické a chytré jako příspěvek s nejvíce souhlasnými hlasy v diskuzi na Novinkách. Na druhou stranu to není tak strašlivě blbé jako dřívější Vorlův pokus o soudobou satiru Ulovit miliardáře.

Vejška je nepovedenou snahou o generační výpověď, kterou ovšem vytvořil člověk o generaci starší. Což by nevadilo, kdyby nebyl úplně mimo mísu. Vorel dokázal zachytit raně kapitalistický esprit Česka, ale od té doby už uplynulo v řece mnoho vody. Co fungovalo před čtvrtstoletím v Kouři nebo v Pražské pětce, se v současnosti přežilo. Celé poselství Vejšky pak prakticky v jediné písni shrne Vladimír 518: „Jsme děti prázdnoty, děti barů a clubů.“