Tentokrát žádné otálení. Hned zkraje bych si dovolil malinko přeskupit základní dějovou kostru, tak jak ji Kocour už kdysi dávno vyznačil v profilu o pár milimetrů výše. Ve Vějíři lady Windermerové se neuhnízdil pouze klasický souboj dvou žen o jednoho muže. Dělení na zlé a hodné, podobně jako věrné a záletnické, se během střídmé stopáže ukáže hned několikrát jako příliš krátkozraké. Vějíř se netřepotá ve vzduchu kvůli zájmu o ryzí romantiku, nýbrž pro zálibu v utěšené konverzaci, na jejímž konci se každá žena utvrdí, že muži prostě nejsou páni tvorstva. Že je v jejich důvtipnosti (a vnadách) navždy zaklíčována schopnost toho pudově myslícího tvora přechytračit, v lepším případě stroze okouzlit, tu svůdným zábleskem v očích, tu otevřeným dekoltem a jindy třebas sledováním fotbalového dění. A že i taková žena, která se na omak zdá býti morálně nedostačující, se může nakonec – v duchu originálního názvu – profilovat jako úctyhodná a vesměs dobrá dáma.

Když jsem včera přišel z jednoho nejmenovaného jihomoravského lokálu a sedl k počítači s tím, že poněkud nestandardně napíšu recenzi i po požití několika litrů zlatavého moku, ani za boha jsem si nedokázal v hlavě poskládat, proč někdo v 21. století točí filmy jako je tento. Vždyť život se přeci láme se slůvkem „fuck“ v koutku úst (a jeho ekvivalenty v jiných jazykových rodinách), vztahy se řeší poněkud razantněji a uhlazená retronálada je v dnešním multiplexu anachronismem, který odkazuje k domovu důchodců a francouzským berlím. Proč se nevěnovat dnešním problémům? Proč do lásky, žárlivosti a nevěry neskočit takříkajíc po hlavě, tj. bez objížděk v podobě dobového pokrytectví, neškodných vtípků a navoněných kudrlinek? Proč se obracet do zašlé doby a hledat v ní neživotné paralely s dneškem? Vždyť kdo se může zajímat více o tlachání smetánky v 30. letech než o roztepaný dnešek? Nějaký čtyřicetiletý Brit se zájmem o historické látky? Blázen...

Ze svého nočního filozofování jsem si odnes dvě poučení: 1) Nepijte před recenzí na retrofilm Amstel a pro jistotu se ani nekoukejte na Running Scared, protože pak se vám odosobněné techtle amerických boháčů na italském pobřeží mohou zdát jen jako nesmyslné a zbytečné stylistické cvičení, které nemá výpovědní hodnotu Paula Walkera mířícího bouchačkou na nemluvně. 2) Věřte, že i s citem natočené retro může být fajn (za střízliva). Přestože jej točí čtyřicetiletý Brit se zájmem o historické látky, zatímco vás nedostatek estrogenů v těle distancuje od plného docenění filmu, v němž se na bázi dámského štěbetání i pletichaření uvažuje nad údělem ženy. Někdy nevinné, jindy prostopášné a často úpěnlivě šplhající po společenském žebříku.

Mike Barker si vzal do parády divadelní hru Oscara Wildea, což pravděpodobně rozpozná i divák, který nikdy nezavítal do Zlaté kapličky. Postavy spolu hovoří prostřednictvím monologů, které vždy mají přesně definovaný význam, často skrývají vtip i pointu, a prakticky pokaždé se za nimi ukrývá autorova moudrost, kterou by běžný smrtelník těžko napodobil během běžné konverzace. Wildeovy promluvy však v adaptované podobě ničím neruší a díky souladu s postavami (citově neangažovaní boháči nad věcí metají citově neangažované bonmoty) ladně překlenují formát divadelní hry tupě obtisknuté do promítačky, i velkolepější verzi únavných inscenací z výrobního pásu České televize. Barkerovo pojetí sice nemá čím nadchnout, jelikož se neustále soustředí na text a jeho vybroušenost, na druhý způsob však nemá ani čím nahněvat, protože vše je natočeno s glancem, vkusem i realizační bystrostí (pokud nevíte, co tenhle výraz znamená, podívejte se na poslední filmy Steva Martina a všechny jejich parametry obraťte vzhůru nohama). Barker si navíc chytře schovává do závěru nějakého toho čertíka, který vyskočí z krabičky, tak aby v publiku nepřevládly tendence usnout i aby se mohly charaktery vybrousit až v závěrečných seundách. Zkrátka, aby se zjevilo napětí.

Těm, kteří začali toto pojednání pročítat až od minulé věty a slovo „napětí“ jim stihlo evokovat thrillerové gurmánství, bych rád vzkázal, že počet litrů krve prolitých během filmu, suma utracených životů, vystřílených nábojů i celkový obnos vypjatě dramatických sekvencí přesně odpovídá množině mužů, kteří si nepřejí vidět poprsí Scarlett Johansson v celé „přirozenosti“. Ano, čistá nula. U tohoto filmu zkrátka valná většina MZ neuspěje, nebude-li zrovna někdo z davu zkoušet okouzlit libovolnou dívku po svém boku nákloností k citlivým a uměřeným retrofilmům, v nichž se o bujném poprsí Helen Hunt i božské Scarlett více hovoří, než nakolik se aktivně prohmatává. Vějíř lady Windermerové přesto dostatečně vyplňuje rank nekonfliktní žánrové zábavy pro potěchu klidnějšího oka i ucha, jež nepotřebuje vyhánět adrenalin do nebeských výšin, zato stojí o trochu chytrého mudrování. Odmyslete si odvážné róby obou zúčastněných dam a zaostřete na elegantní herecký projev Toma Wilkinsona. Připočtěte kalamář Oscara Wildea a jste na svém.