Minulost nás tvrdě naučila, že remakům nemáme věřit. Stačilo jen pár let na to, aby si hororoví fanoušci začali brát osobně všechny ty předělávky klasik z minulosti. Už nám stačili zprznit Pátek třináctého i Noční můru v Elm Street, Halloween s Texaským masakrem motorovou pilou také nedopadly úplně šťastně a desítky nevydařených předělávek/remaků/reimaginací méně známých filmů nebolí jen proto, že je člověk vytěsnil z hlavy, což vzhledem k jejich obvykle minimálním kvalitám nebylo příliš těžké. Moc důvodů fandit novým verzím legendárních děsivých pecek nám filmaři jednoduše nedali.

A nejspíš nikdo neočekával, že to změní právě Věc: Počátek. Vynechme teď dohady o tom, jestli je to remake pecky Johna Carpentera, prequel, předělávka verze z roku 1951, třetí adaptace povídky Johna W. Campbella Jr nebo něco z toho všeho dohromady. Prostě jde to ten film, ve kterém se parta polárníků musí porvat s mimozemským organismem. Věc Johna Carpentera bývá považována za jeden z nejlepších hororů osmdesátých let a bez problémů si u ní zašpiníte trencle i dnes. Nepříjemná atmosféra, vzájemná nedůvěra, slušní herci, paranoia a výtečně udělané a prvotřídně hnusné monstrum zkrátka zabírají pořád. Nová verze od začátku působila jako naprostá zbytečnost, jejímž cílem je vydělat peníze na slavném jménu a naštvat fandy legendy.

Debutující nizozemský režisér Matthijs van Heijningen Jr. však příjemně překvapil. Věc: Počátek sice není dílo, jež by redefinovalo žánr, ovšem ostatním remakům ukazuje záda z docela velké vzdálenosti a při odchodu z kina nejspíš budete mít pocit, že to celé vlastně nebylo vůbec špatné. Horor v osmdesátých letech a v jednadvacátém století samozřejmě vypadá úplně jinak, nová Věc má tedy přímější tah na branku, není příliš komplikovaná a snaží se být spíš lacině efektní než temná a atmosférická. Ovšem pořád to funguje, režisér zvládá lekačky bez nejmenších problémů a pár momentů, při nichž sebou začnete nervózně šít a čekat, odkud na vyděšeného Nora vyskočí třímetrový slizoun, tu také je.

Z nějaké dvanáctky hrdinů člověku utkví v hlavě akorát vědkyně, blb, pilot, černoch a Rumcajs.Pochvalu si zaslouží samotné monstrum. V upoutávkách působilo díky nedodělaným trikům lehce nepatřičně, ve výsledku si však van Heijningen Jr. všechno pohlídal. Za těch pětatřicet milionů dolarů vypadají zrůdy hodně dobře a dojde i na pár lahůdek, z nichž se člověku začne zvedat kufr. Režisér zvládá bez problémů i akční scény, které jsou přehledné a je jich docela dost. Navíc má k dispozici Mary Elizabeth Winstead, ta sice není tak cool jako Kurt Russell, ale není problém uvěřit ji vyděšenou vědkyni i drsňačku s plamenometem v módu Ellen Ripleyové. Ne že by tu předváděla nějaké oscarové herectví, avšak rozhodně sem sedne víc než nějaká z těch vysmátých pištících modelek z ostatních remaků.

Přehrajte si trailer Jako horor pro jednadvacáté století šlape tedy Věc: Počátek úplně v pohodě. Má sympatickou hrdinku, efektní triky, zábavné lekačky a je i rozverně drsný. Bohužel Carpenterův film nebyl jen o tomhle a ještě větší roli tu hrála atmosféra nedůvěry a strachu. A tady nám to už trošku hapruje. Namísto party charismatických amerických polárníků tu bojuje o život banda nezajímavých Norů. Nikdo je nepředstaví, není čas se s nimi sžít a fandit jim, takže když jim mimozemský humusák žere hlavu, moc to s divákem nezamává. A nefungují bohužel právě ani ty scény, ve kterých na sebe dvě party lidí míří, nervózně řvou a netuší, jestli jim jejich kámoš za chvilku bude zachraňovat život, nebo má v plánu pochutnat si na jejich játrech. Celá pasáž s testováním kdo je a kdo není Věc a vlastně i následná naháněčka po polorozbořené základně trochu dřou. Ale co taky čekat, když člověku v hlavě z nějaké dvanáctky hrdinů utkví akorát hlavní vědkyně, její nadřízený-blb, americký pilot, černoch a chlap, co vypadá jako Rumcajs? Velká škoda, že tohle tvůrci podcenili, přitom stačila jedna dvouminutová scéna, kde by promluvilo pár vedlejších postav a hned to mohlo šlapat lépe.

Ale pořád je Věc: Počátek nadprůměrný kousek. Ta hodina a půl v kině uteče jako voda, párkrát se příjemně leknete, pobavíte se nad designem potvory, užijete si nějaké to efektní násilí a když dostanete chuť, můžete hledat odkazy na Carpentera (najdete jich tu dost). Tenhle remake se nezapíše do kroniky nejlepších hororů všech dob, na rozdíl od ostatních předělávek jsem u něj však neměl pocit, že mě chtějí tvůrci urážet, a nemám problém s tím, pokud se Matthijs van Heijningen Jr. usídlí v Hollywoodu na delší dobu. Řemeslo zvládá a s lepším scénářem by mohl točit trvanlivější věci.