Představa, že filmové festivaly jsou plné uměleckých snímků, které si neužije člověk zvyklý na marvelovky nebo blbnutí Toma Cruise, je dost scestná. Karlovy Vary, podobně jako ostatní fesťáky, samozřejmě nabízejí trošku jiné snímky než multiplexy a spousta z nich může být pro diváky neukoukatelná. Ale dají se tu najít i díla, na jaká lze aplikovat měřítka „komerční kinematografie“ a na jaké může s klidem vyrazit i člověk, jenž se jinak od festivalových filmů drží co možná nejdál. A popravdě ono je fajn ve Varech nebo na jiných festivalech proložit ty náročné podívané něčím, co se nebojí jít divákům víc naproti. A tvůrci právě takových děl si pak často mohou dojít na pódium pro Cenu diváků. Jako letos francouzské historické drama Ve jménu cti. 

Přiznám se, že jsem od něj žádnou extra kvalitu nečekal, protože ho natočil Vincent Perez, jehož mám pořád zapsaného spíš jako herce, který je doma ve Francii celkem hvězda a občas nakoukne i do Hollywoodu. Za kameru už se párkrát postavil, ale něco opravdu velkého a povedeného na kontě zatím nemá. Jenže Perez překvapil. A to hodně. 

Ve jménu cti: FOTOGALERIE

Jeho Ve jménu cti se odehrává na konci devatenáctého století ve Francii, kde jsou sice souboje oficiálně zakázané, ale pořád k nim dochází a když má někdo pocit, že utrpěla jeho čest, řeší to s pistolí nebo nějakou sečnou či bodnou zbraní v ruce. A nikomu z vyšších vrstev to nepřijde divné. Snad jen stárnoucí a málomluvný mistr meče Clément Lacaze by ocenil, kdyby byla situace jiná, protože na vlastní oči viděl spoustu zbytečné krve a smrti. Jenže teď musí do světa, kde jedna urážka může znamenat smrt, znovu vstoupit. Jeho horkokrevný synovec se kvůli mladické zamilovanosti dostal do problémů a na souboj ho vyzval mnohem zkušenější šermíř Berchèr. A aby toho nebylo málo, pomalu se schyluje i k souboji, jaký Francie ještě nezažila. Feministka Marie-Rose Astié de Valsayre se totiž navzdory přesvědčení, že čest mají jen muži, hodlá postavit mocnému redaktorovi francouzských novin a ukázat jemu i celé zemi, že ženy si zaslouží ve společnosti stejné postavení. Stojí však za to kvůli velkým ideálům a tradicím umírat? 

Perez pojal svoje historické drama jako vcelku komorní film, obejde se bez velkých výpravných scén a do velké míry i bez pokusů nějak zásadně zkoumat hloubku svých hrdinů. To ovšem ani v nejmenším nemyslím jako výtku. Ve jménu cti se totiž točí především okolo soubojů, respektive kultury soubojů. Jednotlivé střety rámují příběh několika hrdinů, jejich vzájemných vztahů a osobních snah něčeho dosáhnout, ať už je to satisfakce, pomsta, nebo pokus změnit pravidla společnosti. A boj do první krve, respektive boj o život, se stává tím jediným, co jim může pomoci dosáhnout jejich cílů. Dovedu si představit film, který by se celý věnoval například jen a pouze postavě feministky Astié de Valsayre nebo jejímu protivníkovi. Perez však překvapivě zkušeně dovede i na malém prostoru postavy představit, vysvětlit jejich motivace a mnohdy i docela nečekaně ukázat, že tu často nejde o boj mezi dobrem a zlem, ale že tehdejší společnost drtila svými zastaralými způsoby každého. A někdo s tím byl zkrátka ochotný bojovat, zatímco jiní se podřídili a trpěli v soukromí. A nebo se zbraní v ruce. 

Mlčenlivý a charismatický Roschdy Zem je navíc v hlavní roli výtečný, stejně jako Doria Tillier, jejíž Astié de Valsayre dovede být okouzlující, odvážnou, ale uvěřitelnou ženou, které člověk fandí při její snaze o společenskou reformu, i v souboji, kde jde o život. A jejich vztah založený na vzájemné úctě, respektu a ne úplně vyřčených vzájemných sympatiích mi byl mnohem sympatičtější, než kdyby došlo na nějakou typicky filmovou vášeň. Ve jménu cti je konec konců film, kde má vášeň prostor hlavně ve chvílích, kdy někdo někoho vyzývá k boji, v němž se bude pravděpodobně umírat. 

Čímž se dostáváme k soubojům. Jsou lahůdkové. Nevím, do jaké míry Perez využíval kaskadéry a jako moc se museli před kamerou ohánět sami herci, ale krom úvodní exhibiční scény jsou střety bez masek, případně prakticky bez záběrů, v nichž by hercům nebylo vidět do obličeje. Počítám, že si mákli všichni a to dost poctivě, protože souboje jsou evidentně fyzicky náročné, dlouhé, navíc natočené skutečně napínavě. Působí realisticky v momentech, kdy jde o život, protože soupeři jsou na stejné úrovni, nebo kdy jeden z nich zjišťuje, že má navrch a svého protivníka se rozhodne před vítězstvím krutě ponižovat. Za pár let se bude Ve jménu cti v souvislosti se samotnými duely objevovat vedle Princezny nevěsty, Soupeřů nebo polské Potopy. 

S hodnocením bych šel klidně o bod výš, kdyby bylo Ve jménu cti o kousek delší a věnovalo se víc jednotlivým hrdinům. Ne že by to Perez nedělal dostatečně nebo dokonce špatně, ovšem jeho historická podívaná je spíš než příběhem lidí příběhem doby. Příběhem éry, kdy čest a hrdost mohly stát člověka život, za lásku se umíralo a krev tekla kvůli horkým hlavám. A kde se provozovaly barbarské duely zabalené do rádoby gentlemanského hávu tradice a zkostnatělých vzpomínek na dobu, která už dávno odezněla. I tak se však Perezovi povedlo do dvou hodin vtěsnat nejen skvělé souboje a zachycení dávno zmizelého světa, ale i atraktivní mnohavrstevné charaktery a myšlenky, které zůstávají aktuální i dnes. Ve jménu cti je jeden z nejlepších historických snímků za hodně dlouhou dobu. 

O Ve jménu cti mluvil MrHlad i v Liveku: