Ralph Fiennes se už v roce 2011 zařadil mezi herce, kteří mají dost poslouchání rozkazů druhých. Jeho režijní debut Coriolanus byl jistě ambiciózní dílo, ovšem ruku na srdce, přenášet Shakespeara do moderního prostředí už dnes není žádné terno a Ralph zůstal daleko za třeba Titem Julie Taymorové nebo Romeo+Juliet Baze Luhrmanna.

Ralphův pokus režírovat končí stejně zaměnitelně jako minule.Druhý pokus rovněž nezní špatně dle námětu, ale výsledek nedopadl lépe: Vášeň mezi řádky (původní název Neviditelná žena by sice dal víc smyslu ději, ale asi by podle českého distributora mátl) sleduje soužití pověstného spisovatele Charlese Dickense (Fiennes) s jeho milenkou Nelly (Felicity Jones), která si v dětství přála být neviditelnou, ale netušila, že se jí to splní poměrně nepříjemným způsobem.

Dickens je totiž nefalšovaná celebrita viktoriánské éry, ženatý muž a otec několika dětí – nemůže si dovolit, aby se jeho románek dostal na veřejnost. A tak ho tají. Tají ho. A pak ho tají.

Prakticky o tomto tajení je celý film, vyhýbající se záměrně všem možným klišé. Manželka není dost hysterická, hrdina dost kladný, milenka dost ublížená. Místo nahé krásné slečny vidíme svlečenou ošklivou choť, místo rozhodného závěru to všechno nějak odplyne...

Přehrajte si trailer Všechna tato nenaplněná klišé se ale zdají být spíš malichernými výmysly režiséra, který sice nechce udělat, co dělají všichni, ale umí rutinu jen vynechat, ne ji něčím nahradit. V důsledku se pak Vášeň mezi řádky jeví jako zcela klasický životopisný film, v němž pouze chybí všechno, co na těchto filmech bývá zajímavé. Protože ta klišé nevznikla náhodou, na nějaké úrovni fungují, budují napětí nebo zajišťují emoce. Jejich prostým škrtnutím vzniká díra, již je potřeba zaplnit.

Fiennes zřejmě ví, že chce něco říct. Bohužel ale neví, co by to mělo být a jak by k tomu tedy mělo dojít. Celou dobu spolu s ním tápeme v řemeslně i herecky jistě zvládnutých scénách a čekáme, kdy už se teda předvede. Nepředvede se, pouze přežvýká životní moudro, jak to měly ženy těžké, protože co jiného by z toho také mělo vyplývat... a Ralphův pokus režírovat končí stejně zaměnitelně jako minule.