Kolem posledního snímku renomovaného dánského filmaře Nicolase Windinga Refna panuje celkem silná shoda – samoúčelný, důležitě se tvářící, zmatečný snímek, který si hraje na velké umění. Respektuji názor většiny, leč nesouhlasím. Valhalla Rising dozajista nepatří k myšlenkovým gigantům, kteří by oslňovali dech beroucí promyšleností a komplexností, přesto ji řadím k nejpozoruhodnějším a vizuálně nejvytříbenějším podívaným roku.

Celý zmatek kolem Valhalla Rising začíná už kolem názvu. Se severskou mytologií film nepojí zdánlivě nic, odehrává se ve Skotsku v 11. století a posléze na území dnešní Kanady, některé postavy sice vyznávají jistý pohanský panteon, ale nevíme přesně jaký. Zjevným pojítkem se severskou mytologií je tak jen postava hlavního hrdiny, mlčícího otroka, který ve službách skotských klanů likviduje v pěstních soubojích jednoho soupeře za druhým. Zjizvený zuřivec odkazuje k postavě boha Ódina, ať už svou jednookostí, schopností nahlížet do budoucnosti či ochotou obětovat se pro „smrtelné“.

Jednooký je protikladem postav křižáků, s nimiž se vydává na dlouho a bolestiplnou pouť do Svaté země. Křesťané mluví neustále, ale jejich slova plná pokory jsou v příkrém kontrastu s jejich konáním, které překypuje falší, zradou a brutalitou. Jednooký je pohanskou ikonou, nelítostný, nesmiřitelný, ale v jádru čistý a ochotný k oběti. Tuto jeho stránku odkrývá chlapec Gorm, který je jeho průvodcem, chráněncem i ústy zároveň. Společně zakoušejí symbolickou pouť mlhavým mořem do pekel, neznámé a nepřátelské země, kde se na pokraji smrti vyjeví pravá podstata pohanů i křesťanů.

Refnův snímek nabízí po myšlenkové stránce velmi schematický a naivní obraz pohanské víry jako přirozenosti, nezkaženosti a primitivních, leč autentických pudů. Démonický výzor Madse Mikkelsena mračivě exceluje v roli krvavého boha. Dánský herec vložil do své postavy takřka „terminátoří“ anti-mimiku a nehnutost, hrozivou vážnost zabijáckého stroje s ryzí duší. V podobně strnulém duchu hrají i ostatní protagonisté. Jejich promluvy jsou de facto rituálními formulemi, jejich obličeje vizuálním materiálem, který režisér používá k dotvoření dravých scenérií drsného Skotska.

Příběh nenabízí víc než schematický obraz pouti ochránce a jeho chráněnce za poznáním – slouží pouze jako pojítko a cesta k dalším strhujícím výjevům a filmařským exhibicím. Pestrá kamera Mortena Søborga je bez debat úchvatná a pohansky živelné kompozice snímku patří k tomu nejvybranějšímu, na co oko narazí. Valhalla Rising v průběhu stále více upouští od klasického vyprávění příběhu a zabředá do vybroušených výjevů zmaru, zoufalství a zatracení. Refn nechává své postavy trpět a toto utrpení estetizuje v pohansky živelné poezii vládnoucí přírody a poddaného člověka. Fantastická gradace v závěru je z velké části dílem sludgeových kytarových stěn a stále silnějšího pocitu že to, co sledujeme, není „reálný“ příběh, ale čistý vizuální fetiš, který logiku vyprávění podřizuje jen a jen potřebě obrazu.

Skutečně, brána doslovně, je Valhalla Rising bezduchým, namachrovaným a nesmyslným slepencem nahodilých symbolů. Pokud k Refnově filmu však přistoupíme jako k naivní chvále pohanství a nekompromisní vizuální eseji, může se velice snadno zarýt pod kůži a zahnízdit se tam jako bohové na Asgardu. Tak či onak, řemeslně se jedná o počin těžkotonážní a velkolepý jako pověstné Thorovo kladivo.