Jmenuje se Václav a je mu něco kolem čtyřiceti. Ztvárňuje ho Ivan Trojan ve své oblíbené poloze „divného na okraji společnosti“ a k tomu připojuje tu již dlouho neviděnou rozjuchanou, životem kypící a rozhodně průserovou.

Tady bychom mohli skončit, protože i samotná premisa filmu se obšírněji nevyjadřuje k tomu, co vlastně Václav kromě těch průserů dělá. A nebude to lepší ani v půlce, ani ve třech čtvrtinách. Václav běhá, maminka je z něj nešťastná, bratr je nešťastný z maminky, milenka naštvaná na bratra a aby se kruh hezky uzavřel, Václav zamilovaný do milenky. Kolotoč se točí a točí a točí a pak se najednou zastaví, všichni z něj spadnou a je konec.

V presskitu jsem se dočetl, že „ve Václavovi vidíme citlivého, vnímavého dobráka s klukovskou duší a hlavou plnou milých lumpáren.“ Nevím sice, kde se vzalo, že je vnímavý (vůči mamince je naopak těžce nevnímavý), nicméně ony „milé lumpárny“ tu jsou a v podstatě říkají vše o filmu jako takovém. Václav je sérií jakýchsi situačních skečů, v nichž se Václav – nechtěně i chtěně – personifikuje do rozličných přírodních katastrof a ubližuje lidem kolem sebe, popř. zničí nějakou věc a pak ubližuje lidem kolem sebe. Důležité je ono chtěně i nechtěně, jež má z devastátora udělat milou lidskou figurku, která spoustu věcí myslí dobře, ale smůla se jí lepí na paty. Scénář si tak kypří půdu pro samotný závěr, který sem zavály skutečné události a divák si ho má soucitně prosedět vedle hrdiny.

Chtěl bych sem vetřít nějakou poznámku, jako že vydírat se nenechám, ale nechám si jí raději pro Hřebejky. Ivan Trojan herecky ohromně perlí a dokáže se stát oním „klukem odvedle“, přestože je to celé na efekt a vycucané z prstu – kromě závěrečné události, která pošle Václava za katr, je scénář pouhou sérií komediálních výstřelků s jedním tragickým miniobloukem. Z toho důvodu může trvat deset nebo sto minut, v závislosti na tom, kolik měli tvůrci k dispozici peněz a natáčecích dní. Naštěstí skončí přesně tak akorát před tím než se jízda na fichtlu a střílení ze vzduchovky začne stávat otravně repetetivním. Následující povinná patnáctiminutovka je pak tím, na co všichni čekali, včetně působivé katarze a důsledně sepsaného dovětku.

Václav funguje po většině stránek nevídaným způsobem a zejména po té technické mu lze máloco vytknout. Přechody mezi záběry jsou hladké, kontrasty působivé, prázdnota venkova i duše člověka, který nemá za čím jít, nastíněna s bravurou. Ale – velké ale – největší aplaus zaslouží podmanivá hudba Jana P. Muchova, v níž se mísí hravé venkovské motivy s tragickou hloubkou, v níž se Václav ve chvílích osamělosti a depresí topí nevídaně syrově. Muchow dodává filmu potřebnou naléhavost hudbou, která s žánrem papírově nekoresponduje. Výsledek snad proto funguje ještě lépe než jakási sázka na jistotu (i když… kdo je u nás žánrová sázka na jistotu? :)

Václav je tedy v podstatě v pořádku a všechno v něm takříkajíc šlape. Zájezdnický rutinér Vejdělek se probral k velkému činu a velcí herci (Trojan, Vašáryová, Lábus a Budař je opravdu slušné kvarteto) mu dali šanci vyniknout jako tomu, kdo to vlastně dokáže, když se mu zachce. Jediný opravdový problém Václava tkví v tom, že je tak moc podle skutečné události a pravítka na rýsování, že se mu nějak nemůžete dostat pod kůži. Všechno je to fajn, hezky se na to kouká a po dlouhé době i poslouchá (žádné postsynchrony, ó jaká to slast), ale stejně to navždycky bude jenom dobrý herec Ivan Trojan a ne skutečný Václav. Přestože u jeho herectví zamrazí v zádech, scénář mu nedovoluje hlubší osobní kontakt.

„Všechno bude“, ale vy víte, že nebude. Zbývá tu malý člověk s velkými sny a fixací na mrtvého otce, kterému nové návyky nedělají dobře. I přestože jsem Ivana Trojana už dávno zatratil do škatulky „překoukáno“, tahle jednoduchá moralitka mi udělala nesmírně dobře. Už proto vědomí, že technická stránka věci u nás přece jen není problém. Stačí dopilovat scénáře, vtisknout uvěřitelnost „hláškám ze života“ (i to se tady povedlo) a můžeme vyrazit do světa!