Když má horor nálepku „natočeno podle skutečných událostí“, jde většinou o nějaké hodně krvavé běsnění magora s bodnořezným nástrojem. Jenže manželé Warrenovi jsou úplně jiná liga. Jejich příběhy jsou plné paranormálních jevů, démonů, zlých duchů a prokletých objektů, mezi které patří i panenka Annabelle. Hororový génius James Wan tuto dvojici podivínů a skutečných „lovců duchů“ objevil pro stříbrné plátno v roce 2013 a narazil přitom na zlatou žílu. První dva díly této série utržily dohromady víc než třeba letošní Superman, takže není divu, že je produkující studio Warner Bros. každých pár let vrací zpátky do hry. Třetí díl před čtyřmi lety sice nebyla žádná velká výhra, ale pošramocenou reputaci si chtějí manželé Warrenovi letos napravit s jejich posledním případem. Bojíte se? 

Kdybych chtěl být ošklivý, tak sérii V zajetí démonů přirovnám k legendárnímu obrázku koně, kde každá jeho část reprezentuje jednotlivé díly filmové ságy, přičemž kvalita kresby jde s každým dalším kouskem strmě dolů – od profesionální kresby koňského zadku až po dětskou čmáranici namísto hlavy. Jenže já ošklivý nebudu. Už jenom proto, že s třetím dílem s podtitulem „Na Ďáblův příkaz“ jsem byl díky soudnímu pozadí celé kauzy mnohem víc spokojený než tehdy recenzující Rimsy. Na první dva díly režírované samotným Wanem to sice nemělo, ale Vera Farmiga a Patrick Wilson jsou ti nelepší manželé Warrenovi, jaké jsme si mohli přát a jejich zápal pro potírání zla je svým způsobem nakažlivý. 

V zajetí démonů 4: Poslední rituály: FOTOGALERIE

A to samé vlastně platí i pro jejich poslední případ. Ten začal paradoxně hned na počátku jejich kariéry, kdy čekali narození dcery Judy. Ta málem nepřežila setkání s magickým zrcadlem v jednom starém vetešnictví a ačkoli se dívenka nakonec narodila živá a zdravá, nebyla stejná jako ostatní děti. Viděla totiž věci. Moc ošklivé věci. A to jí vydrželo až do dospělosti, kdy se její vize protnuly s případem prokletého domu rodiny Smurlových v Pensylvánii. Což je skutečný případ známý z médií, kdy tato rodina trpěla „klepáním a boucháním”, jakož i vizemi „temných stínů“ pohybujících se po domě. Filmová verze jejich příběhu je pochopitelně mnohem strašidelnější, ale nebojí se pracovat s dobovou medializací celé kauzy, což snímku dodává nádech autentičnosti. 

Režisér Michael Chaves, který po prvních dvou dílech převzal otěže po Jamesi Wanovi, pokračuje v pečlivém budování filmového univerza, takže v něm najdete všechny vytříbené atributy úspěchu celé série. Mluvím samozřejmě nejen o manželech Warrenových v podání opět vynikající Very Farmigy a Patricka Wilsona, jejich kabinetu artefaktů (včetně Annabelle!) a všech těch démonech beroucích na sebe podobu děsivých lidí s velmi problematickou pletí a nedostatkem vitaminu D, ale rovněž o dějových prvcích, retro stylizaci (tentokrát z 80. let), výtvarném řešení, zvuku a hudbě. Vše je na důvěrně známém místě, jako pokoj vaší babičky, který voní kávou a letitým prachem ještě dlouho po její smrti. Není tady nic, co by vás překvapilo. Příběh se odvíjí v důvěrně známých kolejích a jediné, co je zde nové, je debutující Mia Tomlinson jako Judy Warrenová a skladatel Benjamin Wallfisch, jenž nahradil dosavadního Josepha Bishara. 

Díky tomu všemu je poslední díl ságy V zajetí démonů vlastně takovým pomyslným protipólem k letošní hororové pecce Hříšníci. Ti totiž dokázali dokonale zaskočit publikum brilantní směsí upírského hororu a hudby jakožto média protínajícího svět živých i mrtvých. To, co na papíře vypadalo velmi zvláštně a neživotně, se v kinech přetavilo do dechberoucí cover-verze Od soumraku do úsvitu. V porovnání s nimi je čtvrté V zajetí démonů konzervativně koncipovaným hororem se všemi důvěrně známými prvky americké katolické doktríny pojetí dobra a zla. Nuda, chtělo by se napsat. A částečně by to byla i pravda. Ačkoli z trochu jiného důvodu. 

Značnou část děje totiž vyplňují rodinné vztahy a s nimi spojené banálnosti. Ne že by první setkání snoubence s rodiči nevěsty nebo rodinná sešlost nemohl být horor (geniální Uteč!), ale tady většina podobných scén působí nepatřičně, jako by byly vystřižené z nekonečného seriálu Tak jde čas. Strach a napětí se prostě čas od času vytratí, aby je vystřídaly velmi křehké vztahy, což neprospívá jinak velmi dobře budované (byť důvěrně známé) atmosféře plné číhajících bubáků. Chápu, že poslední díl chtěl být víc sentimentální a přivést nové postavy (Judy a její snoubenec), aby Warrenovi měli komu předat svou úctyhodnou sbírku prokletých předmětů, ale bohužel tato část patří k tomu méně zajímavému z celého snímku. Jako kdyby trojlístek scénáristů Ian Goldberg, Richard Naing a David Leslie Johnson-McGoldrick navzdory svému dosavadnímu renomé (Tajemství smrti slečny Neznámé, Sestra II, Sirotek) neměl odvahu přijít s něčím, co by celou rodinou - a hlavně divákem - otřáslo až do morku kostí. 

Přehrajte si trailer Naštěstí je tady nadupané finále, kde se všechny dějové linky protnou v hutné duchařské naháněčce. Její intenzita je vysoká a démoni familiárním způsobem hnusní, takže se režisér Chaves může urvat ze řetězu a nechat diváky pocákat krví až do desáté řady. Poslední tečkou za filmovými případy manželů Warrenových je pak jejich krátký nekrolog s dobovými fotografiemi, který je pasuje na skutečné průkopníky v oboru a přisuzuje jim značné zásluhy v tomto směru. Je to lehce úsměvné, ale když už pieta, tak se vším všudy. Na kvalitní horor to tentokrát nestačilo, ale na relativně důstojné rozloučení s Warrenovými a jejich příběhy ano.