Animáky z dílny Roberta Zemeckise patří mezi ty úskočnější. Kdykoliv se stočí během našich hospodských seancí řeč na Polární expres, neodpustí si na mě Cival významně mrknout. Proklatý digitální Hanks, proklaté digitální děti... u toho animáku jsem od trailerů až k premiéře prošel názorovou sinusoidou, za kterou by se nemusela stydět ani nejlepší horská dráha Ameriky. A teď je tu Monster House. Stejné divadlo, druhé jednání.

První vteřiny snímek vyplýtvá na padající listí, které až nápadně připomíná pírko z Forresta Gumpa a blonďatou holčičku, která se projíždí na tříkolce a svoje "lalalala" prokládá zdravicemi na všechny strany (Ahoj, plote... ahoj, listí... ahoj, dieselová sekačko...). Uprostřed rostoucí beznaděje si možná všimnete, že onen popěvek znáte. Je to úvodní znělka seriálu Neuvěřitelné příběhy. Dvě reference během jedné minuty? Nemůže být pochyb o tom, že v řadách producentů hrdě stojí Steven Spielberg. Otázkou je, zda má právo být na tohle dílko pyšný.

Debutující režisér Gil Kenan se hodně snaží, aby k tomu měl vousatý idol Hollywoodu ty nejlepší důvody. Hned jak překonáte úvodní šok z toho, že postavy připomínají plastové panáčky z lega a jejich vlasy jsou směsí té nejlepší italské zmrzliny a marcipánu, začnete si všímat malých detailů. Nikde se nepotulují plyšová zvířátka nebo otravné rádobyhumorné postavičky, nikdo nezpívá a všechno působí tak nějak obyčejně. Jistě, budete potřebovat ještě pár minut a nějaké to rýpnutí do žeber, aby vám to došlo, takže to raději vybalím hned - Monster house není klasickým animákem pro koktající tříletá monstra, ale regulérním dětským filmem, ve kterém je dost místa na klasické dobrodružství. Poznáte to už během první epizodky s našem hrdinou DJem, jehož rodiče odjíždějí na Halloween pokud možno co nejdál z domova (vychytralé) a hodí mu na krk typickou chůvu - teenagerka, má ráda metal (a metalisty), absolutně kašle na svoje povinnosti a má předem spočítano, kolik jí z téhle fušky kápne. Podobné spříznění s realitou je u hraných dětských filmů naprosto normální, ale v Kenanově CGI světě to díky spoustě detailů funguje úplně stejným způsobem. A to je zatraceně příjemné osvěžení.

Svůj podíl na tom zcela jistě má i Zemeckisův animační zázrak, který do vzhledu postav integruje rysy jejich dabérů. Nejpatrnější je to na malém štěku Jona Hedera aka videoherního boha Reginalda Skullinskiho, který trojici našich hrdinů pomáhá při bitvě s Domem.

Tím se ostatně dostáváme k největšímu trumfu a zároveň důvodu, proč se podobná legrace nedala natočit v reálu. Když si v hlavě překódujete název "V tom domě straší!", zřejmě vás napadne, že děti budou procházet nějakým strašidelným domem a tu a tam na ně něco bafne. Houby s voctem! Skutečnost je mnohem zábavnější. Záporákem je totiž samotný dům, z důvodů které nechci prozrazovat. Ne že by film nějak stavěl na příběhu, ale jeho postupné odhalování má svoje kouzlo. Takže si to hezky vychutnejte na vlastní kůži. Zároveň musím zdůraznit, že svoje PG (=s doprovodem rodičů) si film určitě zaslouží. Malým capartům možná budete muset vysvětlovat, že běžné domy nežerou lidi (ani když se jedná o mimořádně natvrdlé policisty) a staří důchodci netrhají tříkolky na kusy. Gil Kenan si prostě nebere servítky a moc dobře ví, že dospělí nechtějí padnout do kómatu po prvních deseti minutách. Proto jim milosrdně nabízí trochu serióznější zábavu.

Nemluvím teď o dialozích. Sice tu najdeme nějaké ty popkulturní narážky a vizuální gagy, ale silnější okamžiky se topí v klišé, ze kterého občas rozbolí hlava. Znáte ten pocit, když spolknete celý kopeček zmrzliny a mrazení vám projede až do mozku? Přesně tak to občas bolí. Ale nenechte se vystrašit. Kenan totiž zvládá štukovat mizernou práci scenáristů neobyčejnou zručností na poli režie. Vizuálně nabízí opravdu filmovou podívanou a hlavně mu skvěle vycházejí akční scény, což se v posledních dvaceti minutách promění v trumfové eso a vy budete muset přehodnotit váš názor, ať už byl do té doby jakýkoliv. Monster House totiž moc dobře ví, co je gradace - tedy prvek, který se v animácích často podceňuje. Při vyhlašování kategorií o nejlepší akční scény roku bude asi Monster House chybět, ale považuji to za diskriminaci, protože by to byla nominace zasloužená.

Opulentní finále tak symbolicky zpečetí onu dobrou náladu, která se line celým filmem a díky které bude váš úsměv minutu od minuty širší. Není sporu, že pan režisér vyrůstal na dětských filmech 80. let a ať už jeho CGI debut nazveme vykrádačkou nebo poctou, výsledek zůstane stejný. Konečně je tu po delší době záležitost, na kterou můžete vzít úplně celou rodinu. Nenechte se zastrašit rozpačitou vizuální stránkou nebo pomalejším rozjezdem. Kdo se bojí, nesmí do kina. Ale pokud se tam odvážíte, nebudete při odchodu litovat.