Když o něčem říkám, že je to televizní, a dělám to poslední dobou často, nemusí to vždycky znamenat urážku nejhrubšího zrna. Zrovna u Emily Rose mi titěrný rozpočet a televizní fazóna nevadí, i když se vás kněz Tom Wilkinson bude snažit přesvědčit o tom, že hraje v oscarové pecce letošního roku. Komorním filmům většinou tyhle přiškrcené finance spíš pomáhají (dokud nezačnou používat digitální triky, ale tomu se naštěstí Derrickson vyhýbá, alespoň v ukázce), jenže v prvních vteřinách to vypadalo spíš na roztodivné fiasko. Jenže pak zazní první autentická nahrávka, Derrickson sladí hudební tempo s údery hromu, popř. bušením srdce a atmosféra se najednou vyploupne zpoza rohu a zaklepe vám na rameno. Nepopírám, že film bude u filmových fanoušků těžit hlavně z oblíbenosti a (ne)příjemných vzpomínek na Vymítače ďábla, ale ten skutečný příběh, skrytý za hollywoodským trhákem si přece taky trochu pozornosti zaslouží a nevěřím tomu, že Derrickson vykrádal konkrétní scény, nebo se pouštěl s nepoměrně zkušenějším kolegou do otevřeného souboje. Snímek evidentně chce být hororem, ale snaží se držet při zemi a respektovat to, co se skutečně stalo (i když to nebylo nijak vzdálené od filmového Vymítače ďábla). To samozřejmě nemusí být zaručeně správná cesta, ale ukázka se postará hororovým fanouškům minimálně o další poznámku v jejich nabitém diáři.