Opravdu příjemná ukázka, která se sice velmi pomalu rozbíhá, ale už v těch prvních záběrech vidíte, že některým hercům tenhle žánr může slušet. Např. Dennisu Quaidovi, který se po Emmerichově Dnu poté v mém žebříčku opět zařadil mezi bezejmenné průměráře, k nimž patřil před Frekvencí. Tady možná nabere nějaké ty body. Hlavní roli snaživého Cartera vyfasoval mě osobně totálně neznámý Topher Grace (nevhodná poznámka: až ho uvidíte, pochopíte, proč se na IMDb každý druhý uživatel ptá, jestli je Topher gay nebo to jenom hraje) a pak je tu samozřejmě Scarlett (poslední dobou zatraceně aktivní). Weitz nás protáhne klíčovými scénami, na kterých je moc dobře vidět, že jako scenárista má tohle prostředí uvnitř velkých firem dobře odkoukané a pak to rozjede ve velkém stylu, aby divákům předvedl onen kontrast mezi workoholismem a rodinným štěstím. Topher tu funguje skvěle jako mladík, který má všechny předpoklady pro vedoucí post, ale zároveň by tak moc chtěl všechno, co má Dan - pohodový život, milující rodinu a všechny tyhle věci, které vám ve dvaceti připadaly zbytečné. Weitz zjevně vyprodukoval milý film o jednoduchých věcech, které alespoň jednou za čas zaútočí na mysl každého z nás. Můžete to nazvat sázkou na jistotu nebo malou domů, ale občas je zkrátka těžké odolat.