Každý správný filmový fanda ví, že co rok, to nová allenovka. Jaká bude ta letošní sice ještě netušíme, můžeme se ale konečně mrknout na loňskou, která s bolestivým zpožděním dorazila co českých kin. Užívej si, co to jde má v Woody Allen|Allenově tvorbě tak trochu zvláštní postavení, jelikož přichází v době, kdy Woodyho filmy už dávno nejsou geniální, ale většinou jen dobré nebo nadprůměrné (samozřejmě s pár příjemnými výjimkami). Přestože ale byla tahle komedie natočena před rokem a půl, její scénář pochází z raných sedmdesátých let, kdy jej Allen, zrovna stoupající na svůj tvůrčí vrchol, chtěl zfilmovat se Zerem Mostelem v hlavní roli. Ten však v roce 1977 zemřel, načež onen stoh papírů putoval do šuplíku, a byl odtamtud znovu vytažen až před nedávnou stávkou scenáristů. Omladily se politické narážky a sociální kontext, hlavní roli dostal jiný vynikající komik… a šlo se před kamery.

Omluvte kapku natažený úvod, ale komplikovaný vznik Užívej si, co to jde do velké míry vysvětluje, proč tenhle film vypadá tak, jak vypadá. Jedná se totiž o docela staromilskou komedii, která se snaží zapadnout mezi Allenovu tvorbu sedmdesátých let. Je v ní tedy takřka geniální neurotik, jenž si složitě klestí cestu světem, a mladá dívka, která řádně prověří jeho názorové portfolio. Tentokrát jimi ale nejsou roztržitý Woody Allen a sečtělá Diane Keaton, nýbrž hulvátský Larry David a prostoduchá Evan Rachel Wood. Ve filmu tak probíhá především srážka dvou světů, což ale samozřejmě neznamená, že by Allen uhnul od svých oblíbených rozborů vztahů a životních pravd. Jen se jimi zaobírá z kapku jiného úhlu.

Přesto se stále snaží být tím samým tvůrcem, který do nás kdysi doloval vajíčkové teorie a nebál se nahlas říct, že láska nezná věkových ani jiných zábran. Problém je bohužel v tom, že ve svém posledním filmu nepřichází s ničím zásadně novým, jelikož většinu nápadů ze svého scénáře rozfofroval během posledních pětatřiceti let. Ano, jsme od Allena navyklí, že svět byl, je a bude místem plným idiotů. A pokud nechcete, aby vás utloukli do myšlenkového bezvědomí, musíte se bránit zuby nehty. Larry David, nesoucí toto sdělení dál jako drzejší a sebevědomější allenovský hrdina, má proto nesnadnou práci. Musí vás do téhle variace na klasické schéma vtáhnout natolik, abyste si co nejméně uvědomovali jistou ošoupanost hlavních myšlenek, a zároveň je nucen sršet osobitým humorem, který by měl na druhé straně zajistit údernost jednotlivých scén.

Rovnou je třeba říct, že se mu na první frontě moc nedaří. Příběhové zákruty, kterými se film vydává, neskrývají emocionální sílu Manhattanu nebo přesah Annie Hall, a Užívej si, co to jde tak brzy zamíří mezi zapomenutelné allenovské jednohubky. Tím však nechci ani omylem říct, že by se tu pan režisér snažil jen kopírovat svoje předchozí filmy. Naopak se často pokouší prodat to samé maličko jinak, pouze si trochu hází klacky pod nohy. Dopadá to totiž tak, že všechno akorát působí přístupněji a jednodušeji, než aby to filmu nějak chytře přidávalo na originalitě nebo osvěžovalo úhel pohledu. A mizí tak i těch pár posledních důvodů, které by oči diváka pevně přikovaly k velkému plátnu. Zásadní věci se tu navíc dějí tak nějak mimochodem, a nikdy vlastně nejde o nic vážného. Čas prostě plyne, a jeden starý morous, který si myslí, že prohlédl celé lidstvo, se to nebojí nahlas vyřvávat.

Co filmu chybí v jádru ale naštěstí částečně vyrovnávají hlášky hlavního hrdiny. Larry David tu možná omílá již mnohokrát řečené dialogové pointy, kdykoliv se ale dostane ke slovu, mívá to na bránici likvidační účinek. Ať už řeší venkov, náboženství nebo převleky sériových vrahů. Jeho rozumy, ladně skryté do urážek kohokoliv, kdo se s ním odvážil pustit do debaty, padají na živnou půjdu i při navěšení na tak chatrnou dějovou kostru. Kdykoliv je v záběru, je tedy o slušnou zábavu postaráno. Z čehož ale vyplývá druhá největší slabina filmu, a tou je lichost skoro všech scén, v nichž Larry David chybí. Jakmile se třeba po tři čtvrtě hodině objeví Patricia Clarkson, a začne dostávat až moc prostoru, začnete si uvědomovat, jak moc film stojí na ústředním mysliteli. Ani Evan Rachel Wood, která Davidovi jinak slušně nahrává na smeče (a občas v jeho přítomnosti také zaperlí), toho sama o sobě moc neutáhne. A to útočí i výborně zvládnutým jižanským přízvukem a svými neoddiskutovatelnými půvaby.

Užívej si, co to jde má tak v kapse jediný trumf, kolem kterého se Allen snaží vystavět příběh, jenž ale nemá čím překvapit. A to je asi zásadní potíž téhle příjemné sbírky Davidových bonmotů, ve které najdete spoustu povědomých věcí, nad žádnou z nich ale nikdy nebudete jásat. A na konci jen zakroutíte hlavou nad tím, jak byl tenhle pokus o návrat do sedmdesátek neosobitý, a až na jednu hláškující výjimku také herecky nevýrazný. Nejspíš to ve vás vyvolá chuť na nějaký Allenův starší kousek, takže se mu nebraňte a mazejte si domů oživit, jak krásné to bylo v dobách, kdy Woody na chytré komedie s přesahem jen nostalgicky nevzpomínal, ale opravdu z něj padala jedna klasika za druhou.