S českým filmem to poslední dobou nevypadá vůbec špatné. Vzniká celá řada projektů, jejichž ambice sahají dál než poloprázdným pokladnám kin a nebojí se mířit novými směry, ať už jde o umělecké zpracování, nebo třeba i samotný filmový žánr. Pryč jsou doby, kdy jste v kinech u většiny českých snímků našli titulek „romantická komedie“. Už nějaký čas se blýská na lepší časy, tak proč to nezkusit s něčím úplně novým, co tady ještě nebylo? Zhruba takto by se dala charakterizovat i letošní tvorba režiséra a scénáristy Jana Haluzy. Protože ten se zřejmě nových výzev skutečně nebojí.

Ostatně posuďte sami. Po adaptaci Deníčku moderního fotra (2021) si vybral hned dva zajímavé projekty, přičemž oběma se musí nechat značná autorská odvaha. Prvním bylo nefalšované dobrodružství o jedné velké školní loupeži s názvem High School Heist. Středoškolská variace na Mission: Impossiíble sice kiny prošuměla bez většího ohlasu, nicméně nabídla svěží a netradiční pojetí školních problémů, s jakými se asi nikdo z nás na gymplu nesetkal. Druhý snímek, který letos Haluza posílá do kin, rovněž nepostrádá větší než malé množství odvahy – jde totiž o čistokrevný horor. A když říkám horor, tak myslím skutečně horor. Žádná hra se žánry a klamání tělem jako v předloňském Přišla v noci. Klasický nefalšovaný horor s hromadou mrtvých a bubákem na konci.

Uzel zla: FOTOGALERIE

Pokud ve vás spojení „český horor“ vyvolává nedůvěru založenou na naprosté absenci jakékoli tradice tohoto žánru v bývalých zemích Koruny české, potom vězte, že Haluza se opravdu snažil, aby s omezenými prostředky a provařenou zápletkou o prastarém zlu číhajícím v lese pracoval nanejvýš originálně. Nebo alespoň zajímavě, chcete-li. Uzel zla totiž začíná jako úniková hra. S tím rozdílem, že se neodehrává v jedné uzavřené místnosti, ale v hlubokých příhraničních lesích. Právě sem míří historickým autobusem skupina fanoušků hororu, aby si tu všichni užili tu pravou duchařskou atmosféru. Zapadlá vesnice s podivínským hostinským, lesní hřbitov prosycený podzimní mlhou, opuštěná fabrika pamatující dobu, kdy němčina byla v místních krajích častější než čeština – to vše vytváří moc pěknou atmosféru pro výlet za hranice všedních dnů. Zvlášť, když se v každém z výletníků skrývá nějaká ta velmi nepěkná lidská vlastnost.

Na první pohled je vidět, že Haluza si předem uvědomoval nelehký úkol, do kterého se pustil a snažil se to celé pojmout tak, aby to drželo pohromadě a nepůsobilo už od pohledu až příliš amatérsky a naivně. Pomáhal si přitom nejrůznějšími scénáristickými i režijními nápady a fígly, když nechává jednotlivé postavy, aby k výletu samotnému, únikové hře, hororům jako takovým i k následným událostem přistupovaly po svém. Ostatně představte si, co byste dělali vy, kdybyste dostali k narozeninám poukaz na podobný zážitek? Zhruba takový je Haluzův přístup a minimálně do první vraždy to funguje poměrně uspokojivě. 

Práce s charaktery jednotlivých postav je totiž jedním ze způsobů, jak můžete i za minimální rozpočet rozjet nefalšované mezilidské peklo. Archetypy jednotlivých výletníků tomu odpovídají – máme zde násilníka, žárlivce, subinu, youtubera, znalkyni hororů a Valérii Zawadskou. Horor může začít. První zastavení, první strašidelná událost, první „odhalení“ i nová indicie. A takhle se jede dál, jedno zastavení za druhým, dokud se nezačnou dít moc divné věci. A to nejenom příběhově, ale i scénáristicky a režijně. Protože navzdory dobře odvedené práci hudebního skladatele Ondřeje Brouska a navzdory usilovné snaze všech zúčastněných dopřát divákovi pořádný a nekompromisní horor opřený o bytosti ze slovanského panteonu se to celé časem velmi ošklivě rozpadne. 

Haluza bohužel nezvládl dobře prodat přechod mezi výletem, který se vymkl kontrole a čistokrevným hororem, kde lidé dělají ostatním moc ošklivé věci. Divákovi je už od úvodního setkání účastníků zájezdu jasné, že v každém číhá zlo, nicméně jakmile nastane beakpoint, dostaví se spíš údiv a vrtění hlavou než hrůza a děs. Jednotlivé krvavé události jsou totiž až příliš uspěchané a na sílu, než aby jim předcházelo vykreslení konkrétních příčin, proč k nim vůbec došlo. Ve druhém dějství tak celý snímek zachvátí absolutní režijní a scénáristický chaos, kdy se na sebe vrství jedna nepovedená scéna za druhou. Pryč je stísněná atmosféra prodchnutá zápachem tlejícího listí, stejně jako mrazivý pocit zla číhajícího na okraji mlhy. Ačkoli Haluza nakonec zahraje tu nejvyšší možnou kartu a pustí do hry skutečného démona, jeho účast není nijak zvlášť ku prospěchu, a naopak to celé začne vypadat hrozně bezradně. 

Pořád ovšem platí, že autorům se nedají upřít body za odvahu, s jakou se pustili do natáčení poctivého českého hororu. Petr Uhlík je jako otravný youtuber vyloženě fajn a člověk se až těší, až ho někdo odkrouhne. Ivan Lupták coby průvodce hrou hraje přesně toho sympaťáka, co umírá až jako poslední, Jan Jankovský je správně násilnický primitiv a i ta Valérie Zawadská hraje svou zapšklou babku tak, jak od její postavy očekáváte. Výběr natáčecích lokací byl velmi zdařilý a díky nim mají jednotlivé scény tu správnou duchařskou atmosféru. Haluza se to příběhově snaží udržet pohromadě „dobovými záběry“ mapující dávno zapomenutou vraždu a i ten lesní démon je zpočátku celkem fajn, dokud se plně neodhalí. Na druhou stranu nic z toho nedělá Uzel zla dobrým filmem a doporučit jej mohu snad jenom největším fanouškům žánru – aby si mohli říct, že na dobrý horor si u nás ještě počkáme.