Podivná kniha Už je tady zas zvedla před pár lety velkou vlnu kontroverze. Jak to tak bývá, i díky tomu se nakonec stala bestsellerem. Vypráví totiž příběh Adolfa Hitlera, který se v roce 2015 vzbudí na předměstí Berlína a po sedmdesátiletém spánku se nestačí divit, co se to s jeho milovanou árijskou říší stalo. Knižní originál jsem jako správný kulturní barbar nečetl, takže nemůžu srovnávat rozdíly v adaptaci, film jako takový se ale (možná trochu překvapivě) povedl.

Z trailerů i samotného tématu je totiž patrné, že to mohlo dopadnout všelijak. Trapný a přehrávající Hitler, laciné vtípky a nudné zpracování – to všechno hrozilo, ale obavy se naštěstí nepotvrdily. Oliver Masucci se jedné z nejobtížnějších rolí v branži chopil výborně, jeho Dolfi je dostatečně charismatický a ve správných momentech děsivý, zároveň však oplývá určitou komediální zmateností a nepochopením svého okolí, což je pro tenhle syžet klíčové. Ostatní herci mu výkon nekazí, ať už se jedná o pohlednou Franzisku Wulf, hvězdu Fakjů pane učiteli Katju Riemann nebo mého oblíbence Larse Rudolpha. Ale každému z nich je jasné, že tohle dílko stojí a padá s plastickým ztvárněním Hitlera.

A to si naštěstí uvědomoval i režisér David Wnendt. Dává Masuccimu dost prostoru jako herci i vypravěči, zároveň však nerezignuje na formální originalitu, například matením diváka Hitlerovými televizními a filmovými vystoupeními či parodií na slavnou scénu z bunkru z Pádu Třetí říše. Fabulační rovina pak vzdáleně připomíná nedávné Ztraceni v Mnichově, a to nejen kvůli příbuznému historickému tématu. A humor je přesně takový, jaký by být měl – tedy když Hitler komentuje Merkelovou, internet či národnostní složení svého národa, je to zábava správně nekorektní a podvratná.

Zamrzí tak jen přepálený konec, který se zvrhává ve zbytečnou agitku. Paralely se současnou uprchlickou krizí se sice nabízejí, ale předchozí vyznění snímku tím dost trpí. Kazí totiž dojem, že všechny ty události, ač podávané s humorem, jsou nadčasové a mohou se odehrát kdykoli a kdekoli. Na druhou stranu je pochopitelné, že vůbec vznik tohohle filmu nemohl být jednoduchý, přece jen jsou naši západní sousedé na svou nechvalně známou ikonu stále dost hákliví. I když cestičku tomuhle tématu vyšlapala už ona kniha, odlehčený pohled na Vůdce na filmovém plátně rozhodně není samozřejmostí. K tomuhle si bude muset najít cestu každý divák sám, za mě je ale závěr zbytečnou úlitbou všem moralistům a konzervativcům, kteří většinu stopáže dostávají pořádně na frak.